Teprve měsíc po našem příjezdu na Taiwan se nám konečně podaří vyrazit si někam do přírody za město. Samotná Taipei je totiž až příliš živé a především hlučné velkoměsto a proto se už docela těšíme, až z ní na chvíli unikneme. Ukáže se, že právem.
V průvodci jsme si za cíl výletu vybrali čajové plantáže Mucha, rozprostírající se na kopcích jihovýchodně od Taipeje. Dá se sem snadno dojet nadzemkou, která je součástí metra, zde přezdívaného MRT (což je zcela nečínská zkratka pro Mass Rapid System). Z konečné stanice (ZOO) se na místo dá dojít pěšky nebo minibusem, třeba č. 15. Kromě plantáží tu najdete více než 60 vesměs rodinných čajoven, které lemují hlavní příjezdovou cestu. V čajovnách jsou kromě výtečného zeleného čaje k mání i místní speciality jako čajová želatýna nebo kuře pečené v čajových listech. V okolí se nachází také několik malých chrámů.
Nejdřív se v poledne po skončení výuky tradičně setkáváme před Shida( 師大, univerzitou) a vyrážíme na oběd tentokrát ve složení Honza, Jana, olomoucký spolužák Tomáš, Američanka Erin a její kamarádka. Obědváme v oblíbené vegetariánské restauraci na nočním trhu (otevírajícím však už v poledne) a objednáváme si zdejší menu, tedy All-you-can-eat (alias Co se do vás vejde) za příjemných 69NT (asi tak 55Kč). Honza se nenechává pobízet a nakládá si hned dvakrát, ale nakonec se brání, že mu zas tak moc nechutnalo - prý je všechno až příliš zeleninové... Pak se teprve vydáváme na odpolední výlet do Muchy. Vystupujeme z metra, přesedáme na autobus a vystoupíme přibližně někde za zastávkou Chrám Changshan. Poté se vydáváme po úzké asfaltce směrem k chrámu Nebeského klidu, Tianan. Silnici lemuje celá řada čajoven a malých chrámků. Kolem ní a na přilehlých svazích jsou roztroušená malá čajová políčka.V tuhle dobu ale nejspíš ještě čajová sezóna nenastala - všechny čajovníky byly nějak prořídlé a navíc vypadaly docela seschle...
Hned po příjezdu úplně pookřáváme. Oproti městu je tu totiž přímo nádherný klid, ve vzduchu je slyšet pouze ptačí povyk, krásně to tu voní a oko může s úlevou spočinout na hektarech zeleně, na které mezi mrakodrapy ve městě nějak nezbylo místo.
Procházíme se po silnici a míjíme čajovny, které jsou ve všední den úplně prázdné, a čím dál víc v nás tak sílí nutkání do některé z nich zajít a ochutnat konečně místní čaj. Cesta vede kolem jedné obzvlášť hezké, na dobře položeném místě a navíc s krásným výhledem.Odhodlaně tedy zamíříme do dolního patra na otevřenou terasu pod domem. Na zdejší poměry je čajovna vybavena opravdu vkusným stylovým nábytkem, ne tedy obligátními umělohmotnými sedátky okolo umakartových stolků, ale bambusovými židlemi a stoly se skleněnou deskou. Výhled směřuje přímo do údolí, v průhledu lze skrz exotické stromy zahlédnout vežovitou budovu Světového obchodního centra a velkou část Taipeje. Mezitím k našemu stolu přichází obsluha s čajovou soupravou obsahující stříbrnou konvici s vodou a sádrovým ohřívadlem vespod, malou konvičku, dvě malé misky, porcelánovou nálevku jako na smetanu, cedník, čajový podnos, misku na čajové lístky a dřevěnou pinzetu na jejich nabírání. Obdržíme také menu s nabídkou. Na ní je několik typů cen od 50 přes 100, 150 až k 300 a 450NT. Jana pro jistotu vytahuje svůj digitální slovník a dává se do překládání položek s nejnižšími cenami.
K našemu nemalému překvapení se ale ukazuje, že všechny levnější položky jsou jen různé druhy pochutin k čaji a nápoje samotné začínají až od 300NT. Voda v přinesené konvici už nad ohřívákem začala vřít a my ještě nebyli rozhodnuti, jestli zůstat a draze zaplatit, a nebo se omluvit a odejít s patřičnými slovy čínských nadávek v zádech. Nakonec jsme odvahu k odchodu nesebrali a Jana nám objednává čaj Gao Jin Shan (Vysoká zlatá hora) za 350NT. Po chvilce pak čajník na náš stolek staví balíček s čajem o váze asi 20g a vzápětí nás opouští. My zůstáváme sedět v očekávání, že se zas vrátí k přípravě čaje, s níž si nevíme moc rady. Po chvilce přemlouvání Jana přece jen vyráží do horního patra poprosit vrchního čajníka, jestli by nám neporadil jak na to. Čajník tedy nejdřív nasype čaj do malé konvičky (její obsah mohl být tak něco přes 1dcl), potom jej zalije, přiklopí, vroucí vodou polije zvenčí konvičku s čajem a asi za 10 sekund ji zapíchne do nálevky s cedníkem. Čaj se tímto přecedí do nálevky a z ní nám jej nalévá do malých misek. Jejich obsah opět čajník vylije na konvičku se spařeným listím. Asi tak čaj trochu napařuje a zároveň nahřívá a demonstrativně čistí všechny čajové nádoby. Stejným způsobem se připravuje čaj i dál. Jako dobu louhování nám čajník radí 50 sekund při 6 až 7 nálevech. My raději louhujeme jen asi 20 sekund, ale i přesto je čaj nezvykle silný. Když jsme po několika nálevech nakoukli do konvičky, byla už doslova napěchovaná listím, které se mezitím rozbalilo na celé čajové větvičky. Vypijeme celkem asi 9 nálevů a čaj nám stále připadá dobrý. Posedíme ještě zhruba hodinu a pak vyrážíme dál směrem k chrámu Zhinan - velkému to komplexu chrámů na protějším kopci. Odcházíme platit s tím, že sem určitě ještě někdy musíme zajít - za cenu tří stovek to jistě stojí. Při placení nás však zase čeká překvapení - namísto plánovaných 350NT cena stoupá na 510. Za každou osobu u stolu se totiž platí servisní poplatek 80NT a to i přesto, že si nás po celou dobu návštěvy nikdo nevšímal, natož aby nás ještě obsluhoval. Teď už jsme si nebyli zas tak jistí, jestli se sem ještě někdy podíváme. Těch překvapení na nás bylo trochu moc najednou. A tak se váhavým krokem vydáváme směrem ke chrámu Zhinan ...
Zhinan, Chrám směřující k jihu, je jeden z největších chrámů na severu Taiwanu. Je starý více než 100 let (což je na Taiwan poměrně hodně), nachází se ve svahu hory a když je hezké počasí, je odtud nádherný výhled na Taipei. Z dolního parkoviště pod chrámem komplex ale rozhodně neuvidíte. Je třeba vystoupat asi 1200 schodů, dokud nenarazíte na malý taoistický chrám. Hlavní chrám bude pak po vaší pravici.
Když jsme vyrazili z čajovny, bylo už pokročilé odpoledne. Dál jsme pochodovali po silničce, po níž jsme došli k poměrně velkému chrámu Nebeského klidu. Kousek za ním se rozhodujeme zkrátit si cestu do údolí po jedné z turistických pěšinek. Bohužel nenacházíme tu správnou a tak asi po 100 metrech klesání nás pěšinka nutí vystoupat opět nahoru a vyjít jen několik desítek metrů od místa, kde jsme ze silnice sešli. Druhý pokus o nalezení správné pěšiny už byl naštěstí úspěšný a my klesáme až k potoku v údolí. Už se poměrně sešeřuje, ale přesto u potoka ještě stihneme zahlédnout pár krásných velkých motýlů s černými křídly a světlemodrými oky. Bohužel kolem nás jen poletují sem a tam a sednout si na nás se jim nechce, a tak si je ve slábnoucím světle už nemůžeme pořádně prohlédnout. Když jsme přešli potok, vystoupali jsme k úzké silnici spojující Taipei s chrámem Zhinan. Už byla skoro tma a silnici ozařovala sporá světla lamp. Asi 20 minut stoupáme po klikaté silnici, než dojdeme k nevelkému parkovišti. Pro jistotu raději předem zjišťujeme, kdy pojede nejbližší zpáteční autobus. Podle řádu to mělo být až za 40 minut a tak se vydáváme ještě obhlédnout chrám. Přístupové cesty k němu vedou po zastřešených chodnících s lampami svítícími do noci. Zahýbáme trochu doleva, směrem od prvního chrámu a po chvíli k nám doléhá kvílení trubky, řinčení bubínků a zpěv modliteb. Zanedlouho po zastřešeném chodníku přicházíme do velkého chrámu. Právě tam probíhá večerní bohoslužba, které se účastní asi 20 lidí. Vzduchem se line omamná vůně santálových tyčinek a teplou nocí se nese obřadní zpěv. Chrám zevnitř ozařuje světlo stovek červených a žlutých lampiónů.
Chvilku zvědavě postáváme a pak vycházíme k prostornému schodišti sestupujícímu dolů ze svahu. Z dalšího malého chrámku někde nedaleko dole ve svahu se rozléhá konkurenční kvílení trubky a monotónní zpěv. V průhledu schodiště se mihotají světla noční Taipeje. Čas už pokročil a my se vydáváme zpět k parkovišti na autobusovou zastávku. Tam nás ovšem čeká nemilé překvapení - autobus podle řádu nejede, poslední odjel už ve 4h odpoledne. Co teď? Už se odhodláváme ke zdlouhavému pěšímu návratu do Taipeje po silnici, kterou jsme sem i přišli. Od přibližně dvouhodinového pochodu nás naštěstí zachrání hlídač parkoviště, který nám radí projít chrámem a sejít po schodech až do města, což je prý mnohem kratší. Znovu tedy procházíme chrámem a sestupujeme po širokém schodišti. Dál se však před námi rozprostírá doslova labyrint stezek, vedoucích kamsi dolů po svahu. Vydáváme se po nejvíc osvětlené z nich a scházíme dolů po schodech. Po několika minutách nás dohání nějaký student. Ukáže se, že jde stejnou cestou jako my a tak se k němu pro jistotu přidáváme. Sklesáme ještě asi 1 schodiště, projdeme malinkatým chrámem a k našemu údivu jedno staré schodiště pro změnu vystoupáme. Ale to už stojíme na parkovišti, kde staví hned 2 linky do Taipeje. Asi po 15 minutách čekání na jednu z nich nasedáme a vyrážíme zpět na nedalekou stanici metra. Sláva nazdar výletu!