Pobřežní skály v Longdongu za úsvitu
V sobotu ráno jsme si celkem přispali a v klidu se nasnídali, takže jsme se vypravili až tak v poledne. Na nádraží jsme po mírných obtížích s domluvou koupili lístky do Keelongu (také psáno Jilong - město na severovýchod od Taipeje a zároveň jeden z největších tchajwanských přístavů) a po 40 minutách jízdy osobním vlakem jsme dorazili na místo. Na malém náměstí před nádražím nám dalo poměrně dost práce najít zastávku autobusu jedoucího do Longdongu. Když už jsme konečně stáli na té správné zastávce, jal se do nás hučet místní taxikář. Kam že to jedeme a že autobusů tam jezdí hrozně málo, že jim to dlouho trvá a že on nás tam odveze za přátelskou cenu 680NT. Rezolutně jsme jeho nekřesťanskou nabídku odmítli, protože jsme dobře věděli, že autobus stojí kolem 60(!)NT. Šejdíř se ale nedal odbýt, vytrvale na nás dorážel a nakonec přišel s neodolatelnou cenou 400NT... Při poslouchání jeho průpovídek, že jeho služby jsou nejlevnější ze všech, nám docela rychle utekla půlhodinka čekání na autobus. Za chvilku už jsme si to šinuli po pobřeží. Po necelé hodině jsme projeli třetím dálničním tunelem a tam jsme věděli, že je třeba vystoupit a projít kolem malého chrámku na pobřeží. Pak jsme zavolali Honzovi a Karolíně Beranovým - našim českým kamarádům, kteří už na nás u skal na pobřeží čekali. Ti nás nasměrovali po malé pěšince dolů ze skal k moři a tam jsme je také za chvilku zastihli, jak lezou jednu stěnu středně vysoké skály.
Beranovi přijeli do Longdongu horolezit, my jsme to tam jeli tak trochu omrknout a v Honzově případě to i vyzkoušet. Lezlo se spíš po malých skalách podél pobřeží, do žádných velkých výšek se Honza raději nepouštěl - lezení venku je ve srovnání s umělou stěnou přece jen trochu jinačí... V sobotu jsme toho však kvůli pozdnímu příjezdu do Longdongu moc nestihli - náš polední výjezd způsobil, že jsme se na místě ocitli až tak po čtvrté hodině odpoledne. Už kolem šesté se začalo smrákat a tak sotva jsme přijeli, už jsme hledali místo, kde postavíme stan. Beranovi vyhlídli travnatý plácek u osamoceného parkoviště v závětří a tam jsme se společně odebrali. Bohužel jsme nějak nepočítali s tím, že místo bude poměrně vzdáleno od civilizace a tak jsme si s sebou nevzali téměř nic k jídlu. Naštěstí nás zachránil Beranovic skútr majiteli důvěrně nazývaný Fanouš (model se totiž jmenuje Funny), se kterým se kluci projeli do obchůdku u silnice pro instantní nudle a nějaké pitivo na ukrácení dlouhého večera.
Ráno Honza jako obvykle neodolal a vstal před šestou, aby zachytil východ slunce odrážející se na mořské hladině.Janu ale tahle vznosná myšlenka rozhodně z tvrdého spánku probrat nedokázala...
Jak je vidno, počasí nám tentokrát skutečně přálo, teplota se blížila ke třiceti stupňům a tak jsme nemohli odjet, aniž bychom se vykoupali v moři. Koupání ale proběhlo velmi svérázně, protože kvůli poměrně vysokým vlnám jsme se neodvážili moc vzdálit od skalnatého břehu. Navíc přístup do vody nebyl úplně jednoduchý, nevěděli jsme, jaká nás čeká hloubka a vlny narážely o pobřeží dost bouřlivě, takže jsme nakonec skončili tak, že jeden z nás stál na skalisku a pevně se držel oběma rukama, zatímco ten druhý se ho jednou rukou držel za kotník a užíval si bezpečného polehávání na rozbouřené hladině. Muselo to vypadat určitě dost netradičně, ale naštěstí nikdo nebyl v dohledu (Beranovi byli zrovna zaměstnaní zdoláváním skály za rohem), takže se to obešlo bez udivených pohledů a zdvižených obočí...
Nyní jedna historka z focení chrobáka: zatímco Honza sáhodlouze hledal nejvhodnější záběr, aby ocelově lesklého krasavce zachytil ve vší kráse, došla chrobákovi trpělivost a chystal se nám uletět ze záběru - na fotce je vidět, jak už pomalu zvedá křídla a chystá se k úprku, který pak ještě doprovodil zlověstným bzučením a rozčileným okruhem kolem Honzovy hlavy.
V Keelongu jsme při zpáteční cestě navštívili tamní obří noční trh, kde se v jedné ulici vedle sebe krčí určitě několik stovek malinkých restaurací a vývařoven s neuvěřitelně širokou nabídkou jídel všech druhů: indickým kari, thajskými a vietnamskými specialitami, japonským su-ši, jídly s mořskými plody, výbornou smaženou rýži, hustými polévkami s nudlemi a masem, jehněčími steaky a jinými pochoutkami. Obdobně jako na každém nočním trhu jsou to spíš takové stánky, v jejichž středu jsou jeden dva obrovité kotle obsahující to nejlepší, co stánek nabízí, a kolem provizorních stolků v těsném okolí kotle a prodavače je pak maximálně deset židliček pro hosty. Od prodavače hosta dělí tak 20 - 30 centimetrů, sedí se těsně u pánve či hrnce, ze kterých se pak do misek nakládá i dalším příchozím. Lidé tu spíš cíleně chodí na konkrétní jídlo, každá restaurace se specializuje tak na dva tři pokrmy a každý ví, co kde dostane a kde ten který pokrm vaří nejlíp. Po takovémto úvodu je již zcela jasné jak naše návštěva vypadala: neměli jsme absolutní tušení, co si dát; z menu Jana nerozuměla ani ň a tak jsme si naslepo objednali pár jídel a jen jsme doufali, aby to nebyla tragédie. Naštěstí vše dopadlo docela dobře a najedli jsme se celkem obstojně.