Svítání v Hualianu

Sobota 18.10.

Už v 6:30 ráno jsme se sešli v metru s ostatními účastníky víkendové výpravy: Zdeňkou, Tomášem a polským spolužákem Jakubem, abychom na nádraží ještě zavčasu zakoupili případně nevyzvednuté lístky k sezení - místenky do Hualianu totiž byly už dva dny předem vyprodané a tak nezbývalo než čekat, jestli před odjezdem vlaku nezbydou nějaké nevyzvednuté. Nestalo se tak, a to i přes to, že zhruba stokilometrová cesta vlakem trvá bezmála 4 hodiny... Sehnat lístky ke stání naopak žádný problém nebyl - v tomhle ohledu ve vlacích zřejmě žádná omezení neplatí, kdo se vejde, ten jede. Kupodivu mezi cenou lístku k sezení a stání není zřejmě žádný rozdíl! (Nás jeden stál bratru dobrých 275 NT). Jeli jsme klasickým "dobytčákem", tj. vagónem bez kupé, a kvalita drážní dopravy se tu od naší nijak výrazně neliší až na to, že vlakem neustále prochází uklízečka, aby uvedla míru hromadících se odpadků na únosnou mez. Cesta nám ubíhala příjemně, zvlášť od doby, kdy jsme se uvelebili na podlaze vlaku a čile konverzovali s Tomášem a Jakubem, jejichž dobrou náladu po ránu vylepšovalo hned několik plechovek taiwanského piva (s českým samozřejmě neporovnatelného!).

  
Foto z vlaku - jeden z přilehlých ostrovů, rýžová pole a banánovníky

Do Hualianu jsme pak dorazili kolem poledne. Na nádraží už na nás s autem čekala Melissa - Janina učitelka čínštiny z Čech - a my se v šesti naskládali do auta... Je zajímavé, že to, co by česká policie považovala za nehoráznou drzost a přestupek prvního řádu hodný tučné pokuty, nahlížejí taiwanští muži zákona celkem s pochopením a bez zbytečných řečí - ať už jde o skutečnost, že nás v autě jelo o jednoho víc (a přitom 6. pasažér navíc nestydatě vystrkoval nohy z okýnka pro lepší pohodlí všech cestujících) nebo fakt, že Melissa už několik pátků svou přední poznávací značku vozí uvnitř auta pod sedadlem řidiče, protože ji neumí sama připevnit. Policisté pro Melissu měli jen slova pochopení a když se jí nedařilo zaparkovat tak, aby zadní částí auta nepřekážela v průjezdu ostatním autům, ochotně jí ještě přeparkovali. To by se tedy u nás stát nemohlo... (Prý to ale takhle chodí jen v menších městech daleko od Taipeje). Poobědvali jsme v příjemné čajovně, kde se mezi stem druhů čaje v menu vyskytovalo i několik lahodných pokrmů a svlažili hrdlo zdejší specialitkou: čajem s mlékem, v němž na dně plavou kuličky jakési prapodivné želatiny. Zatímco my jsme opatrně cedili čaj mezi zuby, jen aby jsme tu hroznou želatinu nemuseli jíst, Taiwanci si na ní zjevně pochutnávali. Inu, jiný kraj, jiný mrav... Pak jsme zamířili směrem k hualianskému univerzitnímu areálu alias campusu, abychom se podívali na slavnost pořádanou Melissinými žáky, z poloviny příslušníky domorodého obyvatelstva. Campus by byl kapitola sama pro sebe: hektary a hektary pozemků v překrásné přírodě se spoustou sportovišť a moderně vyhlížejícími kolejemi a učebnami. Studovat tam musí být prostě radost. Odpoledne jsme pak strávili skotačením s domorodci, kteří nás s oblibou zapojovali do svých disciplín jako řezání bambusu, lukostřelba neboli hon na divoké prase a štafeta na 100m s 25kg pytlem slámy. Dokonce nám nasadili své kapradinové věnce.

  
Melissa střílí lukem po vyobrazeném kanci, Honza a Jana s věnci

Neděle 19.10.

Honza ráno nečekaně vstal už v 5:15, aby nafotil svítání. Nakonec z toho byla jen malá ranní procházka, protože krajina kolem byla podle jeho soudu "spíš fádní".

  
Svítání u banánovníků, Melissin dům (řadovky daleko v pozadí)

Dopoledne jsme se naskládali do auta a vydali se směrem do národního parku Taroko, údajně taiwanské turistické atrakci číslo 1. Cestou jsme se zastavili na pobřeží, na místě zvaném Qi Xing Tan, kde byla nádherná oblázková pláž, průzračně modré moře a víc než dvoumetrové vlny. Byla to skutečně jedna z nejhezčích pláží, jaké jsme kdy viděli, přestože ke koupání se kvůli silnému větru zrovna moc nehodila.

  
Honza, Zdeňka a Tomáš u rozbouřeného moře v Qi Xing Tanu na východním pobřeží Taiwanu

  
Moře nás rozhodně nadchlo

Pak už jsme pokračovali do národního parku. Tam jsme podnikli několik malinkých procházek doslova z jednoho parkoviště na druhé - nejdelší vycházka měla tak dva kilometry a strážci v parku měli dokonce obavy, abychom to vůbec ušli. Na rozdíl od Čech, kde panuje poměrně vysoké povědomí o ochraně přírody a národních parků zvlášť, na Taiwanu se zdá být celkem normální vést napříč chráněným územím silnici, po které se pod skalními masivy kodrcají dvoupatrové autobusy vozící turisty až téměř na vrchol... Ale jinak nám jedno odpoledne rozhodně na prohlídku obrovitého parku nestačilo.

  
Kaňon vytvořený řekou, mramorové kameny

Horké koupele v Taroku

Motýli

Na Taiwanu je prý nejpestřejší populace motýlů na světě (neověřená informace). Většina z nich má rozpětí trošku menší než tácek od piva. Takže mohou v letu plachtit a nemusí tolik mávat křídly jako u nás doma. V Taroku jich bylo k vidění spoustu, ale pořád neposedně lítali a když už chvilku poseděli, tak jakmile se k nim člověk přiblížil s foťákem, ulítli. Našli jsme ale keř, na kterém sosala bez ustání spousta motýlů a tak se nám podařilo udělat několik fotek:

Nejlepší fotografie motýlů je možné stahovat zde.