Podle průvodce Lonely Planet představuje Wulai ideální destinaci zejména pro dny, kdy v Taipeji hodně prší a možnosti pro výlet do okolí města jsou proto omezené. Městečko se nachází asi 17 km jižně od Taipeje a prý nabízí překrásnou horskou scenérii (což nemůžeme zcela potvrdit) a hlavní atrakcí má být úžasný vodopád (tak to už je podle nás vyložený nesmysl). Čím víc prší, tím dramatičtější pohled na vodopád údajně je (dodáváme jen "no comment"). Ve Wulai se to ale může lidmi doslova hemžit, zvlášť o víkendech - má jít o úkaz zvaný "hora" nebo spíš "moře lidí". Zavítáte-li totiž do Wulai o víkendu, pak se podle slov průvodce nebude nijak výrazně lišit od centra Taipeje...
Po sobotním večírku u George (Honzova jihoafrického kamaráda z fotbalu) jsme se cítili notně nevyspalí, když v 8:00 zazvonil budík. Nicméně jsme přece vstali a zavolali Zdeňce, abychom se ujistili, jestli se s námi vydá do Wulai. Nakonec se rozhodla, že pojede také a tak jsme se (s mírným zpožděním) sešli v 9:00 na zastávce metra Tai Power Building. Po mírném nedorozumění při cvakání lístků jsme se vydali směr stanice Xindian. Tam jsme vystoupili a já Honza se odvážně zeptal na autobus do Wu Lai jedné ženy stojící na autobusovém nádražíčku. Ta se pokusila vyčíst něco z jízdního řádu nedaleké zastávky, ale záhy odběhla se slovy, že už jí jede autobus. Vzápětí nám ovšem jiná paní ukázala místo kousek za nejbližší křižovatkou, kde se již shromáždila poměrně početná skupina lidí čekajících také na autobus do Wulai. Hned jak jsme dorazili na zastávku, přichomýtl se k nám nějaký místní dohazovač a nabídl se, že nás do Wulai zaveze za pouhých 100NT za osobu. Když jsme se ho ale vzápětí zeptali, kolik stojí autobus, tak popravdě odpověděl, že to je jen 40NT. Moc vychytralý tedy na rozdíl od ostatních taiwanských podnikatelů nebyl... O několik minut později jsme se už natřásali v autobuse, který se neustále točil po serpentinách silnice stoupající stále výš do kopců. Asi po 40 minutách jízdy za pevného držení se tyče v autobuse jsme dorazili do Wulai. Zrovna začalo poprchávat a tak jsme hned nasadili naše pláštěnky alias slušivá modrá ponča, která budila u všech okolo pobavené úsměvy. Prošli jsme uličkou s obchody zaměřenými převážně na turistické suvenýry a dorazili k mostíku přes řeku. Tam od nás žádali "mýtné" ve výši 50NT, ale my jsme ho usmlouvali na studentskou slevu na polovinu. Za mostem, jak průvodce předem varoval, skutečně postávalo hned několik lačně vyhlížejících taxikářů. A my, protože jsme si nebyli jistí směrem, kterým se vydat k vodopádům, jsme malinko zaváhali... Vzápětí se k nám vydal jeden z taxikářů se slovy, že k vodopádu je to 'too far' a že nelze jinak, než abychom jeli jeho vozem. Na to mu Honza bez mrknutí oka odpověděl, že MY se teda rádi projdeme. Jak se později ukázalo (a což jsme také tušili), k vodopádu to byly necelé 2 km. Rozhodli jsme se vyrazit oklikou po silnici, vedoucí podél úbočí hory. Párkrát jsme zatočili po serpentinách silnice, nastoupali asi 150 metrů a už jsme šli po vrstevnici. Počasí si s námi mírně zahrávalo - chvílemi trochu poprchávalo, takže jsme šli v pláštěnkách, ale zároveň bylo docela teplo, takže jsme se pod pláštěnkami docela zapotili. Vedle silnice jsme udělali několik detailních záběrů exotických květů a asi po půl hodině jsme došli k malému parčíku u silnice.
Vydali jsme se po jeho betonových cestičkách imitujících bambusové kůlky položené na zemi. Nedostatek dřeva je ve zdejších končinách skutečně do očí bijící... Když jsme se vraceli zpět dolů na silnici, odskočil si Honza po mírně zarostlé, asi už nepoužívané, cestičce. Jaké ale bylo jeho překvapení, když asi 30 cm před svým obličejem zaostřil na jednoho z místních obrpavouků velkých jako dlaň! Tady se mimo turistické cesty opravdu nejspíš dobrovolně nepodíváme... Z parčíku jsme pokračovali směrem k lanovce vedoucí nad věhlasným vodopádem - kabinkovku jsme si ale nakonec nechali ujít, jednak kvůli zbytečně vysokému vstupnému (200NT po studentské slevě), jednak proto, že nahoře nemělo být k vidění nic lepšího než taiwanská obdoba Disneylandu zvaná Dreamland. Abychom nepřišli zkrátka, alespoň jsme se zpět do Wulai svezli turistickým vláčkem za hříšných 50NT. Sama cena by tak hrozná nebyla, kdyby hned podél trati nevedl celkem lákavě vypadající turistický chodník, který jsme původně přehlédli. Po jízdě smrti, občerstvení se nudlemi s obligátním "Schnitzlem" v nonstop obchůdku Seven Eleven a mírné konverzaci se zvědavými domorodci jsme už konečně zamířili do wulaiských městských lázní, abychom se po boku místního obyvatelstva vrhli do vroucí, sírou páchnoucí kádě a následně se proplavali v ledové řece.
Pro Wulaiany byla naše návštěva zřejmě historickou událostí, protože z nás ani na chvíli nespustili zrak a neustále nás komandovali, co a jak nejlépe udělat, abychom měli z lázní ten nelepší požitek. Díky jejich přispění tuto epizodu z Wulaie zřejmě jen tak nezapomeneme. Na Honzu svou pozornost upnul jakýsi neodbytný stařík, který se stále dožadoval elegantních šipek a dalších odvážných skoků, avšak sám k přehlídce nijak nepřispěl. Jana se Zdeňkou byly zase podrobeny zkoumavým pohledům zejména mužské části lázní a při posledním sestupu do řeky dokonce zaznamenaly hordu čumilů hromadících se při zábradlí nad vodou a hloupě se uculujících nad jejich marnou snahou dostat se co nejrychleji do vln bez zbytečných eskapád na kluzkém bahnitém břehu.
Jinak je třeba dodat, že "areál" lázní byl vskutku nadmíru skromný, ponejvíc se rozprostíral kolem jakýchsi betonových výměníků, nad nimiž vedly desítky trubek odvádějících horkou tekutinu do hotelů na druhém břehu. Prostředí spíš připomínalo doupě vhodné k přebývaní bezdomovců, ale i s tímhle vědomím jsme si koupání příjemně užili. Honzu pohled na pletence trubek všude okolo dokonce přivedl na myšlenku, že voda odváděná do lázní jsou vlastně splašky z dražších podniků nad námi. No, raději jsme tuhle kacířskou myšlenku zase rychle zavrhli...