Krvavé západní nebe
V noci z pátku na sobotu nás postihla menší tragédie - když jsem se šel sprchovat, zabouchl jsem nám oboje klíče v pokojíku. Asi do čtyř do rána jsme se marně pokoušeli dveře otevřít (později v noci dokonce za bujaré asistence našich spolubydlících, které se začaly vracet domů lehce ovíněny a navrhovaly radikální řešení jako dveře rovnou celé vykopnout), ale pak jsme si rezignovaně lehli na koženkovou pohovku v obýváku, přikryli se ještě mokrými ručníky a pokoušeli se usnout. Ráno si Jana oblékla moje čerstvě vyprané kalhoty, které visely na balkóně (všechno oblečení bylo zabouchnuté v pokojíku), a šla shánět zámečníka. Naštěstí vše dobře dopadlo a již v poledne jsme měli dveře do pokoje otevřené. Vyčerpáni z napůl probdělé noci, ulehli jsme ještě na hodinu do postele. Kam se ale poděl náš plán brzy ráno vyrazit na okružní cestu podél moře? Vyjet se nám podařilo až v půl čtvrté... Skútr jsme měli plně naložený zásobami, oblečením a stanem s karimatkami. Z Taipeje jsme se vymotali asi za třičtvrtě hodiny a pozvolna stoupali směrem na jihovýchod. Kolem páté jsme už byli ve výšce 700 m.n.m. a právě jsme projeli nejvyšším místem cesty. Odtud silnice klesala asi 30 km k moři. Protože už se ale začalo stmívat, rozhodli jsme se, že někde nedaleko přenocujeme. Vyjeli jsme po úzké silnici po úbočí kopce a asi po půl hodině hledání jsme našli celkem ucházející místo pro stan hned vedle čajového políčka. Postavili jsme stan, najedli se a ulehli. V noci ale bohužel začalo mrholit a nepřestalo ani ráno. Vydat se po plánované trase k moři by znamenalo utrpení a tak nám nezbylo, než se otočit a zamířit domů. V neděli kolem poledne jsme už značně provlhlí dojeli před náš dům. To byl zase jednou výlet...
