Socha taoistického božstva shlíží ze Sloní hory na taipejské hříšníky
Poslední den roku jsme se nakonec vydali strávit do kopců na okraji Taipeje, abychom měli ten správný výhled na průběh oslav v metropoli. Beranovi doporučili výšiny v okolí Světového obchodního centra a tak jsme po půl desáté zamířili vzhůru na Sloní horu (象山 Xiang Shan). Výstup to byl vskutku strmý, cesta se klikatila po malých nepravidelných schůdcích a sporé osvětlení vzbuzovalo pochybnosti o možnosti sestupu bez krkolomného škobrtání po nerovnostech ve tmě. Jak se nakonec ukáže, až na jednoho z nás však všichni zvládli cestu dolů bez sebemenších obtíží.
Po chvíli hledání volného altánu na vrcholu hory jsme se usadili na odlehlém odpočívadle s výhledem přímo na pověstnou Stojedničku. Slibovali jsme si, jak odtud krásně uvidíme ohňostroj pod námi, ale naše naděje téměř zmařila skupinka rozdováděných Taiwanců, kteří se asi deset minut před půlnocí přihnali na naše stanoviště, zaujali naše předpokládané strategické pozice u zábradlí a ještě k tomu si s gustem pochvalovali, jaké našli pěkné místečko. Už to skoro vypadalo na mezinárodní roztržku, ale naštěstí se ukázalo, že výhled skýtají i jiná místa a nakonec jsme se s půlnočními turisty dokonce vyfotili.
A zde následuje zábavná série našeho věhlasného spolužáka Ondřeje. Nový rok se i přes naše přátelsky míněné rady rozhodl přivítat levnou taiwanskou rýžovou pálenkou, kterou v průběhu dvou hodin vyžahl do poslední kapky. Chvíli se zdálo, že mu to projde bez úhony, ale podivné klácení vzápětí potvrdilo naše obavy, že půjde do tuhého. Po chvíli už Ondra spokojeně oddychoval podél pěšiny nad námi. Vzbudit jej a dopravit dolů po klikatící se cestě byl téměř nadlidský úkon, kterého se ale oba Honzové zhostili s vervou.
