Do filipínské metropole přilétáme v neděli 18.1. asi kolem desáté večer. Odbavení na letišti se trochu protahuje, protože imigrační úředníci se chvilku potýkají s tradičním problémem, do jaké vízové skupiny zařadit české návštěvníky. Poté, co je ujišťujeme, že Česká republika skutečně není členem Ruské federace, jsme konečně propuštěni jen na razítko bez víza. Naši kanadští a američtí spolucestující se však s podobnými problémy nesetkají. Po odbavení se pokoušíme koupit filipínská pesa, ale směnárny v příletové zóně v deset večer vypadají nedobytně. Nakonec se nás ujmou agentky společnosti operující letištní taxíky a nabízejí poměrně slušný kurz. Vzápětí se nás snaží přesvědčit, abychom jeli jejich taxíkem do hostelu, ale ceny se nám zdají přemrštěné - za chabých pět minut jízdy chtějí asi 250 pesos, což sice není moc (asi 5 USD), ale pro Filipínce je to hotové jmění. Chvíli statečně odoláváme dohazovačům vymlouvajícím se na zvláštní letištní taxu a když sami neuspějeme při hledání cesty z letiště, vydáváme se smlouvat. Nakonec se zadaří a jedeme s postarším taxikářem za 150 pesos. Po chvíli roztrpčení, za jakou cenu nás je nucen odvézt, řidič pomalu roztává a dává se s námi do družného rozhovoru. Jeho angličtina však má jen těžko srozumitelný přízvuk a co hůř, vražedně rychlou kadenci, takže se po chvíli mění v monolog a my jen rezignovaně přikyvujeme nebo kroutíme hlavou. Po chvilce už dorážíme do nocležny neboli Manila International Youth Hostelu. Tohle zařízení máme vyhlídnuté z průvodce Lonely Planet, odkud se jeví jako skutečné centrum všech zahraničních cestovatelů v Manile. Kupodivu tam není ani noha a i recepční se zdá být překvapený, jak jsme na ně vůbec přišli. Dostaneme klíče od pokoje s palandami pro šest, ale za celou noc nikdo nepřibyde. Ráno se kolem osmé vytrácíme směrem k nedaleké stanici metra Baclaran.
Jakmile se vymotáme z postranních uliček v okolí ubytovny, naskytne se nám zajímavá podívaná: široká asfaltová silnice je úplně ucpaná autobusy, auty a jeepneyi, tj. džípy přestavenými na autobusy až pro dvacet lidí. Tenhle druh vozítek je filipínská specialita - začala se vyrábět po druhé světové válce z amerických džípů a dnes představují nejrozšířenější, nejlevnější a taky nejpohodlnější způsob dopravy v zemi. Necháváme se strhnout netradiční podívanou a chvíli jen zíráme na přeplněné vozy a vzápětí je zuřivě fotografujeme - jak však později zjistíme, moc výstavních exemplářů se nám za jízdy zachytit nepodařilo. Co je na jeepneych pozoruhodné, je hlavně jejich výzdoba. Protože je provozují soukromé osoby, každé auto je zároveň výrazem osobnosti svého majitele. Ten se pak na kapotě svého povozu vyznává světu především ze své neutuchající lásky k bohu - Filipínci jako jediní v Asii jsou totiž z 90 procent katolíci. A rozhodně ne vlažní. Na jeepneych se pak skví nápisy jako "Sloužím bohu" nebo "Sláva našemu pánu, Ježíši Kristu". Nikdo se nad tím nijak nepozastavuje, jsou prostě zvyklí to takhle dávat najevo. Uvnitř v kabině řidiče oddělené od lavic pro cestujících se pak houpe hned několik zašlých obrázků panenky Marie spolu s růženci a plastovými fosforeskujícími krucifixy na palubní desce - to aby cesta měla zdárný průběh. Přední sklo je pak ještě vyzdobeno pestrou háčkovanou záclonkou s krátkým výmluvným nápisem - jako "Times are bad, God is good". Samotná jízda pak probíhá docela živelně - zastávky neexistují, každý naskakuje a vysedá podle potřeby. Řidič za celou atrakci pak nepožaduje víc jak pět pesos (neuvěřitelných 2,50 Kč). Platí se hned po nástupu a to tak, že cestující s výkřikem "payad!" ("platím!") pošle peníze po ostatních směrem k řidiči a stejnou cestou se pak vrací drobné (všechny!) nazpátek k majitelům. Na druhou stranu jsou jeepnyové ale většinou předimenzovaní, tísní se v nich asi dvakrát tolik pasažérů, to aby se jejich majiteli jízda maximálně vyplatila. I přesto jsou pak ale cestující uvnitř milí a přívětiví a na nastupující se netváří nijak nevraživě, i když jsou nuceni se kvůli nim tísnit.
Když se konečně rozkoukáme, zamíříme ke stanici metra. Cestou ještě z nedostatku jiných příležitostí posnídáme u MacDonalda. Po chvíli zjišťujeme, že filipínská hromadná doprava alias MRT je také kapitolou sama pro sebe. U vchodu na nástupiště nás uvítají ozbrojení policisté, kteří nemilosrdně prošacují každého, kdo do metra vstoupí. Jsme dokonce nuceni sundat baťohy a nechat do nich strážce pořádku nahlédnout. Podobná procedura se pak opakuje v každé stanici. Muži mají frontu oddělenou od žen, které prohlížejí policistky. Navíc každá souprava má i jeden vagón určený pouze pro ženy, zřejmě aby nebyly vystaveny zvědavým pohledům mužů. Metro pak stejně jako veškeré ostatní dopravní prostředky na Filipínách je po celý den nabité k prasknutí, takže cestovat v něm s velkým baťohem na zádech není zrovna příjemná kratochvíle.
Po strastiplné cestě metrem se ocitáme v obchodním středisku Manily, čtvrti Makati, kde se nachází i taiwanská kancelář. Honza si tam jde zažádat o prodloužení víza. Makati, na rozdíl od slumovitě vyhlížejícího zbytku Manily je plné skleněných mrakodrapů a vysokých elegantních budov mezinárodních bank. Do jedné z nich se pak vypravíme rozměnit naše cestovní šeky. Dvakrát neuspějeme, protože filipínští bankéři na americké cestovní šeky shlížejí s jistou nedůvěrou. Napotřetí se nám zadaří ve filipínské centrální bance, kde šeky sami vystavují. Nejprve se ale musíme dostat dovnitř přes po zuby ozbrojenou ochranku, která u vchodu vítá klienty samopaly. Poté zavítáme do taipejské kanceláře. Ani tam se ale naše návštěva neobejde bez problémů - přísný etický kodex donutí Honzu obout ve třiceti stupních pohory a obléct na kraťasy dlouhé kalhoty. Po podání žádosti se vydáváme hledat autobusové nádraží a zjistit spoje na sever ostrova Luzon, do horské provincie. Dálkové autobusy z Manily provozuje asi desítka společností, z nichž každá obhospodařuje jiný směr a její terminál samozřejmě sídlí i na jiném místě. Náš první pokus najít autobusového dopravce na sever ztroskotal po víc než hodině hledání, když jsme zjistili, že spoje jedou asi jen do poloviny trasy a dál už ne. Druhý pokus byl také neúspěšný - společnost se totiž přestěhovala. Až napotřetí kolem páté odpoledne konečně dorazíme na správný terminál, odkud odjíždí autobus v deset večer. Do té doby je ještě dost času na to, abychom aspoň v rychlosti obhlídli manilské pamětihodnosti.
Bohužel však zjišťujeme, že památek historické hodnoty v Manile po druhé světové válce moc nezbylo. Původní historické centrum Intramuros zeje prázdnotou, hned za jeho hradbami nás do očí udeří provozovna MacDonalds. O kus dál natrefíme jen na pár starých domů a jeden barokní kostel. Připomínají sice typickou evropskou architekturu, ale rozhodně nejsou tak výjimečné, aby kvůli tomu člověk jel zrovna do Manily. Zbytek historického centra představuje jen opuštěné vojenské opevnění a pár neudržovaných starých domů před zhroucením. Okolí čtvrti Intramuros lemuje poměrně rozlehlý park, jehož velkou část tvoří golfové hřiště, navštěvované ponejvíc zámožnými zahraničními manažery.
Po stručné obhlídce metropole se posilníme v lokálním fastfoodu Wendy's - tamní oschlý kuřecí hamburgr a špagety z konzervy v kombinaci s mrazivou klimatizací nás přimějí do budoucna se všem podobným provozovnám zdaleka vyhnout. V deset nasedáme do nočního autobusu a vydáváme se na sever do Banaue.