Vesnice Batad se ukrývá poměrně vysoko v horách asi 12 kilometrů od Banaue. Nevede k ní přímá přístupová cesta, rozbahněná silnice končí pod horským sedlem asi hodinu a půl chůze od Batadu. Obvyklým způsobem dopravy na křižovatku pod Batadem, které nikdo z místních neřekne jinak než "road junction", bývá motorizovaná trojkolka; jen pár šťastlivcům se podaří svézt se za symbolickou cenu jeepneym, který přednostně využívají místní obyvatelé. My z nedostatku jiné příležitosti volíme ne zrovna pohodlnou jízdu tříkolkou. Ráno nasedáme do velocipédu už dříve zmíněného bronzolijce Elvise z Banaue a vydáváme se směrem k Batadu. Občas zapochybujeme, jestli vůbec máme šanci na konečnou křižovatku dojet - motorka chvílemi ne a ne nastartovat a výmoly na silnici jí dávají pořádně zabrat. Elvis si ale očividně nepřipouští, že by jeho stroj nedojel a s vypětím všech sil nás nakonec přece jen na místo určení doveze. Jízda v sajdkáře ve výmolech námi ale natolik otřásla, že se zapřísaháme už nikdy do žádného tricyklu nenasedneme - to raději půjdeme celou zpáteční cestu pěšky. S díky odmítáme Elvisovu nabídku, že by nás další den odvezl nazpátek a s úlevou odcházíme po opuštěné cestě směrem k horskému sedlu.
Asi po třičtvrtěhodině stoupání přicházíme k sedlu, odkud se před námi rozprostírá výhled do druhé části údolí. Nedaleko pod námi by se měl nacházet filipínský osmý div světa, batadské rýžové terasy. V sedle narážíme na několik místních dělníků, kteří likvidují hory odpadků (hlavně pivních lahví) po turistech z Batadu a pracují na údržbě přístupových cest do vesnice. V tomto místě definitivně končí silnice, kterou beztak používá jen minimum turistů. Honza se zdáli pokouší nepozorovaně zachytit dělníky při práci, ale jeden z nich si toho všimne a vzápětí se vydá Honzovi dát kázání o tom, jaká je to drzost fotit lidi bez jejich svolení. Honzu, zvyklého fotit lidi celkem bez problémů, tenhle incident vyvede z míry natolik, až se zdá, že má celý výlet zkažený. Začínáme tušit, že v Batadu se pomalu rozrůstající turistický ruch docela negativně podepisuje na jeho obyvatelích. Naše neblahá předtucha se nám později také vyplní.
Scházíme po úzké pěšince dolů do údolí a cestou potkáváme prodejce suvenýrů v improvizovaném stánku, o pár set metrů dál nás do své občerstvovny a obchůdku se suvenýry láká mladá žena. Všichni, které cestou potkáváme, nám nezapomenou nabídnout služby průvodce, protože sami bychom cestu do Batadu podle jejich slov také nemuseli najít. Už se ale začínáme pomalu otrkávat a nekompromisně, i když zdvořile, nabízené služby odmítáme. Jednak jsou na místní poměry značně předražené, jednak nám nepřipadá, že bychom se měli kde ztratit. Postupně ale zjišťujeme, že obchodním taktikám batadských obyvatel stejně nikdo neunikne. Naprostá většina příchozích reaguje hned na první nabídku, protože pro západního turistu jsou tu ceny stále směšné. My se však snažíme proplout nepozorováni, jak jsme zvyklí z předchozích cest. V Batadu se ale naše odmítání setká s nepochopením a občas i nevraživostí vesničanů, kteří mají pocit, že jim nehodláme dopřát pár drobáků. Nám ale nešlo tolik o peníze, jako o nepříjemný pocit, že jsme pro místní jen obdobou dojné krávy, kterou je třeba pořádně vyždímat. A že dobrý turista je jen ten, kdo tu utratí nejvíc peněz.
 |
 |
 | |
Když jsme konečně dorazili k vesnici, otevřel se pod námi krásný výhled na rozlehlé, do kruhu uspořádané rýžové terasy. V kotlině pod nimi pak vykukovalo pár desítek chýší a jeden kostelík. Batadští mohou být na svůj amfiteátr patřičně hrdí, protože podobné veledílo se v takovém měřítku asi nikde jinde na světě nevidí. Člověk si stěží dokáže představit, kolik generací se lopotilo, aby okolní kopce přeměnily v obdělávatelná pole s fungujícím zavlažovacím systémem. Bohužel dnes už se o pole stará jen malý počet lidí, kteří na údržbu dostávají příspěvky z fondů UNESCO. Jinak by nejspíš velká část rýžovišť zůstala ležet ladem. Na radu místních jsme se ubytovali ve svahu nad vesnicí v penzionu Rita, odkud jsme měli celé údolí před sebou jako na dlani. Penzion Rita je vlastně malý rodinný podnik, jeho hlavními osobami jsou otec rodiny a mladší dcera. Ta, i když vystudovala učitelství, pracuje jako kuchařka, servírka a pokojská u rodičů, protože ji to mnohem lépe uživí. A to i přesto, že tamní ceny jsou velmi mírné. Vybrali jsme si pokoj s výhledem na rýžoviště a vydali se na obhlídku vesnice pod námi.
Do údolí jsme sešli po strmých schodech a pokračovali jsme po kamenitých okrajích rýžovišť. Občas se ale bylo třeba vrátit, protože ne všechny cesty, po kterých jsme se vydali, vedly dál. Jak je patrné i z fotografií, rýžová pole nejsou oseta rovnoměrně, někde teprve raší sazenice, jinde už zelenavě září osení, na jiných polích dozrává rýže a některá už jsou dokonce sklizená. V březnu a dubnu údajně mají být batadské terasy nejhezčí.
Před setměním jsme ještě na doporučení našich hostitelů navštívili domek místního řezbáře. Specializuje se na sošky z tmavého, těžkého dřeva - prý ebenu, a jeho výrobky nás bez přehánění nadchly. Honzovi se sošky sedícího rýžového boha tak zalíbily, že se po nákupu několika menších kousků zařekl, že po vzoru jednoho zámožného Američana si sem příště s prázdným batohem přijede vyzvednout obří exemplář rýžového boha na objednávku. No, necháme se překvapit.
Po večeři při světle svíček (elektřina do Batadu ještě nedorazila) si k nám přisedl jeden z místních průvodců, který se nám představil jako Ramun- pro nás ale prý klidně Raymond. Strávili jsme s ním večer debatováním o vesnici, jejích obyvatelích a o tom, jak se jejich život radikálně změnil s příchodem turistů po zapsání do seznamu UNESCO před více než deseti lety. Raymond se jevil jako osvícený reformátor, který by rád uchránil obyvatele před lákadly moderní civilizace a přílišnou modernizací svých obydlí (hlavně se zastával tradičních přírodních střech z listoví palem namísto vlnitého plechu). Svěřil se nám, že se pokouší pro návštěvníky vybudovat z rodinné chýše obdobu skanzenu, kde by se podařilo soustředit všechny tradiční předměty každodenního života zemědělců kmene Ifugao. Na druhý den se nám dokonce nabídl, že by nám svou chýši rád ukázal a provedl nás dopoledne v okolí.
Poté, co nám Raymond ve svém domku podal výklad o životě ifugauských pěstitelů rýže a ukázal nám svou rodinnou sbírku rýžového náčiní, vyrazili jsme dolů do vesnice a odtud po kamenitých hranách teras na protější sedlo. Raymond nás provedl po cestách známých jen domorodcům a do našeho penzionu jsme se pak vraceli velkou oklikou. Cestou se ale neubránil tomu, aby nás zavedl do několika obchůdků se suvenýry a také nám nenápadně doporučil, abychom si v koloniálu předem zakoupili sladkosti pro děti - kdybychom snad nějaké náhodou potkali. A to i poté, co si předchozí večer stěžoval, jak moc mu vadí, když dětí žebrají na turistech sladkosti a peníze! Tentokrát ale žádné zábrany neměl a děti sám pobízel, jen ať si přijdou, ať z toho taky něco mají.
Po ranní vycházce jsme se s Raymondem vrátili do penzionu, společně jsme poobědvali, vyzvedli si batohy a chystali se vyrazit na cestu zpět do Banaue. V pět odpoledne nám odtud odjížděl autobus do Manily, kam jsme se vraceli vyzvednout Honzovo vízum pro další pobyt na Taiwanu. Řekli jsme si, že by se slušelo, abychom našemu průvodci alespoň symbolicky přispěli za jeho služby na vybudování nového "skanzenu". Rozloučili jsme se s ním třemi sty pesos (asi 150 Kč, ale pro Filipínce je to opravdu hodně - nová chatrč prý stojí i s vybaveníim 6 - 7000 pesos). Jaké ale bylo naše překvapení, když Raymond přijal nabízenou částku s rozpaky, že to moc není, a jestli bychom mu nepřidali aspoň 50 pesos, protože taková je minimální cena za průvodce ve vesnici. Docela nás to zaskočilo, protože se celý předchozí večer tvářil, že jde vysloveně o přátelskou službu s tím, že nás samozřejmě provede zdarma. Vzpomněli jsme si na slova chvály, která Raymond měl pro jednu českou turistickou kancelář, jejíž průvodkyně kdysi za pár minut jeho pozornosti dobrovolně zaplatila 50 amerických dolarů. Mluvil o ní jako o dobré ženě a opravdu dobré přítelkyni. Doplatili jsme tedy zbytek požadované sumy a rychle se ztratili z dohledu. Teprve na cestě zpět, která vedla okruhem přes odlehlé vesnice, jsme si vydechli, že jsme konečně unikli ze spárů batadských rýžařů.
Asi za tři hodiny dojdeme opět na blátivou silnici. Pokračujeme pěšky směrem na Banaue. Jak už jsme se rozhodli - nepojedeme tříkolkou. Po půl hodině nám ale zastaví nákladní auto a řidič nám nabídne zdarma svezení. Přijímáme. Pak že tu nejsou nezištní lidé, myslíme si. V Banaue se vydáváme přímo na autobus nad vesnicí a kolem páté odjíždíme zpět do Manily.