Po necelém týdnu putování v severní části ostrova Luzon se vracíme zpět do Manily. Jakmile vyzvedneme na taiwanském zastupitelství Honzův pas s vízem na další dva měsíce, prcháme jak rychle to jen jde pryč z manilského vedra a smogu. Nasedáme na dálkový autobus do přístavního města Batangas a vydáváme se na jih. Asi po třech hodinách cesty konečně dorážíme do přístavu. Než autobus ucpanými ulicemi prokličkuje k přístavišti, už na nás zvenku pokřikují místní ve snaze získat zákazníky pro své lodě. Jedna skupinka dohazovačů je tak otrlá, že nastoupí do autobusu a vrhá se na nás - jediné bílé tváře v dohledu - s pokřikem: "Rychle vystupujte, poslední trajekt právě odjíždí!" Chvíli zmateně pobíháme po autobuse ve snaze posbírat zavazadla, ale nakonec nám to nedá a raději se zeptáme jednoho sympaticky vypadajícího spolucestujícího, co si o celé akci myslí. S ledovým klidem nám sděluje, že pokud ty lidi venku neznáme, ať rozhodně nevystupujeme. Vetřelci pak jen nevrle vystupují a láteří. Našeho zachránce se pak v už přístavu neopustíme - držíme se maximálně metr od něj a klestíme si cestu hordou dohazovačů a prodejců různých "pochutin" na cestu. Jak se ale ukazuje po příchodu k pokladnám, do plánovaného přístavu Puerta Galery skutečně už poslední loď odjela. Chvíli si nevíme rady, protože brzy se začne stmívat a město Batangas se rozhodně netváří nijak přátelsky. Nakonec se nám podaří zakoupit lístky do Calapanu, přístavu vzdáleného asi 30km od Puerta Galery.
Po obvyklé kontrole zavazadel ozbrojenci se naloďujeme na supermoderní velerychlý trajekt, kde nás uctivě vítají stewardi v tradičním filipínském úboru. Původní nejistota je najednou pryč, na palubě společnosti Supercat se už zase začínáme těšit na další část naší cesty. Atmosféra trajektu připomíná letadlo, nechybí pozdrav z kapitánovy kabiny ani instruktáž, jak se zachovat v případě nouze. Co nás ale uzemní, je společná modlitba pasažérů za zdárný průběh cesty, jejíž text se promítá na velkoplošné obrazovce před námi. Do reproduktorů text anglicky předčítá jedna ze stewardek a část cestujících na chvíli odloží své sendviče, aby se přimluvila za bezpečný dojezd superspolehivého plavidla. Nakonec modlitba zřejmě splnila svůj účel, protože zhruba po hodině vystupujeme v potemnělém Calapanu.
Ubytujeme se údajně v samém "centru" - v jediném obstarožním hotelu na rušné ulici vedoucí napříč městem. Druhý den ráno nasedáme do jeepneyho směrem do Puerta Galery. Cesta jeepneym vede po pobřeží a přesto, že je dlouhá asi 30km, trvá asi tři hodiny. Jeepney opouští nástupiště teprve když se zaplní do posledního místa, střechu nevyjímaje. V Puerto Galeře na radu jedné z ochotných spolucestujících odmítneme všudypřítomné tříkolkáře a přesedáme do jeepneyho směrem na cílovou White Beach. Když vystoupíme, naskytne se nám zhruba následující pohled:
Nedočkavě se hned vydáváme od silnice k moři. Písečná pláž vypadá moc příjemně, moře je klidné a krásně průzračné, jen turistů (hlavně německých) je v okolí o něco víc, než bychom si přáli. Po bližším ohledání zjistíme, že jsme se právě ocitli v malé oblasti, kam se osamělí mužové vydávají za levným půvabem filipínských žen a dívek. Necítíme se zrovna v dobré společnosti a proto pokračujeme po pláži dál. Zakotvíme až tehdy, když se nám zdá, že jsme unikli ruchu turistického centra. Po rozhovoru s majitelkou chatek na odlehlé pláži Talipanan (asi půlhodiny chůze vzdálené od White Beach) se rozhodneme zůstat právě tam. Atmosféra na Talipananu je totiž mnohem uvolněnější a přátelštější a ceny výrazně nižší než na nedaleké Bílé pláži. Nakonec na tomhle místě strávíme celý zbytek našeho pobytu na Filipínách.
Zpočátku je hlavní náplní dlouhých dní lenošení, pití osvěžujícího domácího banánového koktejlu, ochutnávání filipínské kuchyně a čekání na lepší počasí. První den byl sice slunečný a horký, ale ty následující jsou povětšinou větrné a trochu deštivé, takže s koupáním dost otálíme. Večer se maximálně projdeme za večeří a nákupy na White Beach. Po pár dnech marného čekání na slunečné počasí se aspoň přimějeme k výletu lodí z Puerta Galery na jednu z nejvyhlášenějších pláží na severním pobřeží ostrova, Big La Laguna. Jedeme motorovou bárkou alias filipínsky "bangkou" s opěrnými bambusovými plováky. Cestou projíždíme oblastí korálových útesů, podél Long Beach, kde je prý jedno z nejhezčích míst k potápění na Filipínách. Honza už je v té chvíli pevně rozhodnut se v následujících dnech na Long Beach vrátit s pronajatým šnorchlem. Přistáváme v malé laguně a po obědě se vydáváme po souši zpět do Puerta Galery. Big La Laguna působí jako poměrně klidné letovisko, ale nejspíš jen proto, že ten den bylo deštivo a turisté se na pláži moc neukazovali. Za krátkou chvíli našeho pobytu potkáváme hned několik nezaměnitelných párů: krásná mladá Filipínka v doprovodu německého turisty, v horším případě v důchodovém věku. Ach jo.
Ani ne sto metrů za pláží se najednou objeví na sobě nalepené domky, pastviny s dobytkem a kozami a sem tam proběhne i nějaký vesničan. Je to jako přechod do jiného světa, jakmile člověk opustí úsek vyhrazený rekreantům, naskytne se mu pohled na velmi skromné životní podmínky běžných Filipínců. Ptáme se na cestu asi padesátileté paní, kývá na nás, abychom ji následovali a po pár stech metrech nás opouští, aby od manžela hlídkujícího u cesty převzala těžkou tvárnici zabalenou do kartonu, kterou si pak odnáší asi 300 metrů zpět směrem k domovu. Vzápětí se vrací a střídá ji manžel, zatímco paní během jeho nepřítomnosti hlídá hromadu staviva. Nejspíš podle všeho hodlají přistavovat. Podobné domky, ale výrazně primitivnější, jsou rozesety na svazích podél cesty k naší pláži. Stavebním materiálem je listoví palem, v lepším případě dřevo. Obecní vodovod představuje hadice u silnice, několikrát denně se k ní s kanystry v jednoduchých vozících sjíždějí děti z okolních domů. O elektřině si vesničané mohou nechat jen zdát - jednou jsme tudy procházeli cestou z Long Beach večer - nikde žádné světlo, už v devět večer vesnici pohltila tma. Nebylo vidět ani na krok, všude naprosté ticho, jen sem tam se z dálky ozvalo psí zavytí - měli jsme samozřejmě trochu nahnáno, ale vesničané už nejspíš měli půlnoc.
 |  |
 |  |
Margie, naše hostitelka, se k nám po celý týden našeho pobytu chovala jako k vlastním. Byli jsme totiž jediní stálí hosté a tak si nás náležitě předcházela. K snídani jsme si obvykle dopřávali vydatné palačinky s čerstvými banány, marmeládou a v den našeho odjezdu dokonce s výborným banánovým pyré. Jako hlavní jídlo dne jsme si obvykle nechali připravit kuře Adobo - po filipínsku upravené kuře s česnekem, octem a kořením, které se podává s rýží a opečenými brambory. Hned první den, zřejmě na uvítanou, Margie upekla Honzovi vynikající rybu, kterou její manžel spolu s dalšími vesničany odpoledne ulovil v moři. Ani já (co se týče ryb zavilý vegetarián) jsem neodolala a ochutnala - tak výtečně křupavé a jemné sousto jsem už dlouho neměla! Celý týden jsme si pak Margiině restaurantu (který i přes minimum hostů uživil celou širokou rodinu) dávali třikrát denně do nosu - takový luxus jsme si na svých cestách tedy ještě neužili! Na studený Taiwan se nám pak odjíždělo jen ztěžka... Tím hůř, že za půl roku na Taiwanu jsme si zdaleka tak nepochutnali jako za týden na Filipínách.
|
| |||||
|
Margiina orchidejová zahrádka na závěr | ||||||
