Visutý vratký most u parkoviště
Tenhle výlet podnikáme z popudu Honzy Berana, který nás z Taipeje vylákal na místo kousek za horkými prameny ve Wulai. Už několikrát v okolí s Karolínou byli a nemohli si nádhernou krajinu vynachválit. V oblasti, kterou předtím navštívili, se pod horami rozprostíralo malebné údolí, kterým tiše mezi stromy podél cesty protékal potok a samotná cesta byla příjemná, nenáročná a především po rovině. Zlákáni vyhlídkami na skutečný ráj na zemi vyrážíme oné soboty s Beranovými na místo jen kousek vzdálené od té původní idylické krajiny. Počasí se jeví příznivě, obloha bez mráčku, slunce pálí do zad, vítr nás na skůtru příjemně ovívá a my se těšíme, že zase na chvíli unikneme hluku a smogu velkoměsta. Za lázněmi Wulai se cesta vine serpentýnami po uzoučké silnici, nad námi se tyčí mohutné kopce a nad nimi modro. Asi po půl hodině cesta končí na opuštěném parkovišti, tak trochu připomínajícím šumavské pohraničí. Dál pak pokračujeme pěšky.
První úsek trasy skutečně vypadá slibně - procházíme údolím s travnatými palouky po obou březích vlnící se řeky, avšak už po necelých dvou stech metrech turistická značka alias praporek na stromu ukazuje nemilosrdně strmě vzhůru do hloubi lesa. No, co, říkáme si, už jsme vystoupali strmější kopce i dvacetikilovými baťohy na zádech a odevzdaně se suneme vzhůru. Kupodivu výstup na intenzitě neztrácí a my stále stoupáme do vyšších a temnějších pater lesa.
Energie nám ale neschází a navíc se podél cesty sem tam objevují zajímavé a netypické rostliny, které nám poskytují alibi ke krátkým pauzám a pořizování dokumentárních záběrů.
Po víc než dvou hodinách vytrvalého a poměrně náročného stoupání dospějeme na místo, kde jsme podle mapy měli teoreticky být asi už před hodinou. Začínáme tušit, že cesta bude o něco delší, než jsme původně předpokládali, ale jsou teprve dvě hodiny odpoledne a tak se všichni vzájemně ujišťujeme, že do čtyř musíme být bezpečně na parkovišti. Spokojeně poobědváme, vydechneme a vyrážíme dál po hřebeni, hustě zarostlém mladými stromky, bambusovím a různým křovím.
Cesta už přestává být tak zřetelná jako zpočátku, zdá se, že turistické oddíly, které v počátečním úseku horlivě věšely své orientační praporky téměř na každou větev u cesty už do těchto končin moc často nezavítají. Navíc už jsme poměrně vysoko a tak se nad námi začínají tvořit mraky a mlha. Teplota docela výrazně klesá, ale při chůzi je to jen vítaná změna. Chvílemi sice pro hustý, vysoký porost a mlhu není vidět na krok, ale odhodlaně pokračujeme dál v cestě. Cesta je ovšem okolními bambusovými keři zarostla tak, že téměř není videt. Navíc je vegetace nejhustší právě ve výši obličeje. Abychom se prodrali dál, musíme si s rukama před hlavou klestit cestu. Náš styl postupu se mění na takzvané plavání bambusem. Z počátku je to celkem zábavné, ale po delší době únavné.
Když už jsme se konečně proklestili hustým a nepoddajným porostem na hřebeni, který občas kladl nečekané nástrahy - od nenápadných říznutí o ostré hrany listů trávy, přes skryté kořeny na cestě, vyčnívající pahýly větví, které zapříčinily početná klopýtnutí ne-li téměř pády, začala se cesta strmě svažovat dolů. Chvílemi se podobala skluzavce až tobogánu, lehce totiž mrholilo a kamenité podloží nebylo zrovna nejvhodnějším terénem k sestupu za daných podmínek. Naštěstí sem tam v náročnějších úsecích visela lana, s jejichž pomocí jsme většinu cesty zvládli bez větších obtíží - až na Karolínu, která si pověšením za lano a následným sklouznutím málem vyhodila záda... K parkovišti jsme dorazili až se setměním před sedmou hodinou. Vyhlídka na nocleh v lese nás hnala úprkem vpřed a chvíli nato, co jsme vystoupili z hustého stromoví, se nad krajinou rozprostřela černočerná tma.
Po vyčerpávajícím výstupu jsme při návratu domů neodolali restauraci u silnice, kde se pekla kuřata podle zvláštní receptury v jakýchsi hliněných kotlících. Honza Beran měl sice nejprve obavy, aby ho vůbec dovnitř pustili, protože si (na rozdíl od nás ostatních) připadal neúnosně zablácený a zmáčený, ale personál se tvářil mile a navíc vybavení sestávalo z tesaných dřevěných lavic, takže jsme ani neměli příležitost se na interéru nějak negativně podepsat. Kuře bylo dobré (až na hlavu a pařáty, zde oblíbené pochoutky, které jsme vzápětí s opovržením odstranili), ale ještě lepší byla tamní dušená zelenina na způsob cibulových natí v barbecue omáčce. Celodenní utrpení jsme tak poměrně rychle zapomněli, až na to, že nás ještě několik dní poté bolely snad všechny svaly na těle... Vzhledem k tomu, že v inkriminovanou sobotu bylo zrovna 13., jsme ještě ale dopadli moc dobře.