Dostat se do taiwanského národního parku není rozhodně jednoduché. První věc, kterou je potřeba si zajistit, je povolení ke vstupu do parku. Nejdříve se musí vyplnit internetový formulář s přesným itinerářem cesty (téměř na hodiny), čísly taiwanských občanek (které cizinec samozřejmě nemá) a spoustou dalších údajů. Pak musí člověk vyřídit spoustu dotěrných telefonátů od správců parku. A nakonec, když se na něj štěstí usměje,obdrží emailem povolení ke vstupu. S tím dále pokračuje na policii, kde si ho přehazují od jedněch dveří k druhým a nakonec po dvou hodinách vyřizování dostává další lejstra s povolením. V průběhu celého procesu člověk pak nejednou přemýšlí, jestli není jednodušší na všechno se vykašlat a zůstat raději doma.
V neděli ráno vstáváme a začínáme balit. Až ve 12 hodin se nám podaří nasednout do vlaku směr Taizhong (na západním
pobřeží ostrova jižně od Taipeje). Když tam ve 2:30 dorazíme, čeká nás nemilé překvapení: do výchozího horského městečka Lishanu
nejedou dnes již žádné autobusy. Jezdí tam pouze dva denně - v 7 a 8 ráno. Taxikář stojící u cedule s odjezdy
(patrně povoláním též agent autobusového dopravce) nás ale spraví o průběhu cesty. Jede se tam 7 hodin. Bývalá dálnice
je zničená už od zemětřesení 921 (21.9. 1999), takže je třeba jet oklikou - asi 200 km (oproti původním cca 80 km).
Jede se přes několik měst. Rozhodli jsme se proto přiblížit se aspoň na půl cesty - do města Puli. Ochotný taxikář nám
asi po třech minutách odmávnul autobus, který poslušně zastavil a odvezl nás do Puli. V Puli jsme k našemu rozčarování
zjistili, že daný autobus do hor tudy asi projíždí, ale nestaví tu. Prý je nejlepší jet z Taizhongu. No nic.
Tak jedem zpátky do Taizhongu přečkat tam noc a další den se vypravit na autobus o sedmé. Najdeme si v průvodci opravdu
levný hotel (300NT za noc pro 2). Když dorazíme na místo a vystoupáme tmavou chodbou, nalezneme tam na židlích sedící
přiopilé správce hotelu. Sotva mluví. Ukážou nám pokoj. Je to chodba překližkou rozdělená asi na 8 pokojů.
Překližka nesahá až ke stropu, takže je to vlastně spíš chodba. Žádná okna - pouze na chodbu. Větrák, tma a špína.
Kupodivu se rozhodneme zůstat. Platíme, dostáváme klíč (který je stejně na nic, protože okno z chodby se dá
snadno otevřít). Dojdeme si na večeři a vracíme se. Ve společné koupelně se vykoupat znamená osprchovat se hadicí.
Pisoár je volně přimontován na zdi na chodbě. Vše je hrozně špinavé. Jana usíná bez problémů. Honza schovává nově
zakoupený drahý digitální foťák pod chuchvalec peřin. Snad bude v bezpečí. Vzápětí se nám rozbije větrák (Honza ho
zkouší naklonit na stranu, aby nefoukal přímo na nás), takže jsme obsluhou přemístěni o přepážku vedle.
V noci pořád někdo chodí po chodbě. Asi spravují ten rozbitý větrák. Vyvrcholí to tím, že se ve 4 hodiny ráno otevře naše
okénko na chodbu a někdo nakoukne dovnitř. Honza jde zjistit, co a jak. Jana tvrdě spí. Z okénka dovnitř
kouká jeden kluk odvedle a ptá se, jestli jsme už platili.
Jo, platili jsme.
Komu? Bobovi?
Tamté slečně (mám tím na mysli tu starou Číňanku, ktera přes opilost sotva mluvila)
Aha...
Ráno odcházíme o šesté. Snídáme. Těsně před autobusovou zastávkou nás začne přemlouvat řidič jakéhosi minibusu (asi pro 8 lidí). Že prý jede do Lishanu. Cena je 500NT, což je jen o 6NT víc než autobus. Namísto sedmi hodin tam jede zkratkou jen 2 a půl. Rozhodujeme se s ním jet. Před cestou si dáme každý jeden Kinedryl. Je to třeba. Jede se jako o závod serpentýnami úzké horské silničky. Brzda, plyn. Kupodivu ale za 2 a půl hodiny jsme opravdu na místě. Ještě popojíždíme místním autobusem asi 8 kilometrů do vesnice, ze které má vést cesta do hor. Konečně na místě. Člověk by řekl, že těch asi 120km vzdušnou čarou od Taipeje půjde překonat snáz. A levněji. Stálo to tak 2 tisíce. Ale teď už vzhůru na horu.