Ráno si přispíme. Pomalu balíme a vydáváme se dolů. Je to jen 3/4 hodiny. Pak dorazíme k hlavní vstupní bráně do parku. Zahlédneme i jakési strážce parku. Dostáváme zdarma meloun od upovídaného dědy, člena jedné z výprav, která dnes také sestoupila z chaty dolů (Pán má s sebou kameru, do které si pro sebe něco neustále nahlas komentuje). Po silničce scházíme do údolí okolo farmy Wuling, projektu zamýšleného jako místo aktivního odpočinku válečných veteránů z roku 1949. Míjíme velká pole s kapustou. Dokonce i jedno čajové pole. Čaj se právě sklízí. Jak tak klesáme a míjejí nás moderní džípy taiwanských horalů, zastaví nám autobus. Že prý nás kousek svezou. Původně chceme sjíždět na druhou stranu hor než jsme přijeli - doufáme, že to bude kratší a levnější - ale přátelští Taiwanci s upovídaným dědou v čele nám nabízejí, že nás vezmou do města Xinzhu (nový bambus). Odtud je to prý jen hodinu vlakem do Taipeje. To se nám líbí. Během prvních pár kilometrů cesty je Honza podroben podrobnému výslech o všem možném. Po otázce jak dlouho jsme v horách (týden) přichází nepříjemná otázka jak dlouho jsme se nemyli. Asi je to trochu znát. Cesta autobusem je opravdu dlouhá. Dokonce se udělá přestávka na oběd, který se vaří ve velkém pro celý autobus. Docela dobré instatní nudle. Po asi osmi hodinách jízdy konečně vystupujeme v novém bambusu. Jana nedolá volání hamburgera v Burger Kingovi, Honza hovězím nudlím v fast-food-nudlárně. Nastupujeme do vlaku a odjíždíme do Taipeje. Výlet je u konce.
První chata na přímé cestě na vrchol ve výši 2500m.n.m, také pro 160 lidí
Farma Wuling, sklizeň na čajové plantáži