Oblast Xishuanbanna 西双版纳 na jihu provincie Yunnan sousedí s Barmou a Laosem, odkud už je jen malý kousek do severního Thajska. Právě kvůli převládajícímu vlivu tamní thajské komunity bývá toto území označováno jako Malé Thajsko. Podle průvodce mělo jít o ráj na zemi s úchvatnou kuchyní, zajímavou architekturou a atmosférou naprosto odlišnou od zbytku Číny, kde si každý snadno najde svou zapomenutou vísku s tradičními dřevěnými domy a obyvateli nezkaženými výdobytky civilizace. Zřejmě jsme v pátrání ale nebyli dostatečně důslední a tak jsme tajemství této oblasti prostě nějak neodhalili…
Pondělí 12.7. Jinghong
Do města dorážíme kupodivu o dvě hodiny dřív, to je už v pět ráno. Naštěstí nás nikdo nenutí z autobusu okamžitě
vystoupit a tak dospáváme uvnitř až do půl osmé. Nasadíme baťohy, odeženeme pár taxikářů a pěšky se vydáváme hledat hotel.
Bohužel jsme ale přijeli na jiné autobusové nádraží a tak do centra dorážíme asi až po třičtvrtě hodině chůze oproti
plánovaným pěti minutám. Hotel je ucházející až na to, že teplá voda teče jen večer a koupelna dost zapáchá.
Za 50 juanů ale nelze očekávat žádný velký luxus. Ještě dopoledne se vypravíme do Ganlanba, odlehlého městečka s
trhy a pagodami na břehu Mekongu. Jízdenka minibusem stojí jen 6 juanů. Na místě ale nacházíme jen špinavý a
páchnoucí zeleninový trh. Dál se vydáváme do restaurace Shala, kterou doporučuje průvodce i jako zdroj turistických
informací a mapek. Tamní smažený bambus, brambory, rýže a zelenina jsou výborné. Pak si jdeme pronajmout kola.
Dvě v bídném stavu nás vyjdou na 30 juanů. Na kole tvářícím se jako horské jsou ale neustálé problémy se
šlapačkou a dokonce se musíme jednou vracet, aby nám bylo opět vráceno po několikerém utažení klíčem. Za chvíli
ale šlapačka zase povoluje…
Cestu podél Mekongu uvedenou na mapce v restauraci ne a ne najít. Tak jedeme trajektem přes Mekong. S koly platíme každý hezké dva juany. Pokračujeme napříč vesnicemi s dřevěnými domy na kůlech, projíždíme kaučukovníkovým hájem a kolem rýžových polí. V nejzazší vísce si kupujeme pití a pozorujeme místní kluky hrající kulečník venku před obchůdkem. Cestou se Honza také málem zaplete do sítě pavouka velkého jako ruka (Jana ale o jeho velikosti má dodnes značné pochyby). Z tohoto děsuplného střetnutí si Honza pro příště odnesl vlastní úsloví „za trusem nechoď bambusem“. Cestou zpátky si fotíme skupinku kluků v mnišských rouchách a venkovský klášter. Do města dorazíme kolem šesté. Po dlouhém hledání večeříme v jídelně specializované na nudlové polévky. Objednáváme regionální specialitu „Nudle nošené přes most“ (Guo qiao mian), jednu porci smažené rýže a 2 masové paocky (na páře vařené kynuté knedlíky, také pod názvem baozi).
Úterý 13.7.
Z hotelu se vypravíme až kolem dvanácté a zamíříme do kavárny „pro cizince“, Meimei Café. Rovnou poobědváme
podlouhlé smažené knedlíčky guotie, pálivou polévku s octem a smaženou kari rýži. Za třicet juanů si vypůjčíme dvě zachovalá
horská kola. Opět se nám nedaří jet cestou podle průvodce a tak se vydáme po silnici za město. Přejíždíme řeku
po novém mostě a pokračujeme dál směrem na Ganlanba. U nedaleké „turistické
atrakce“ alias lanovky přes Mekong kupujeme dva modré batikované ubrusy s bílou
výšivkou. Pokračujeme po rušné silnici a odbočujeme po hliněné cestě doleva do kopce. Příštích asi 5 km vede přes
vesnice a dřevěná obydlí roztroušená na svazích podél cesty. V odlehlé vesnici zastavíme a v koloniálu se svlažíme
chlazenou minerálkou. Obchod je zjevným společenským centrem osady a tak se po nabídce majitele a pár štamgastů na
chvíli posadíme a odpovídáme na zvědavé dotazy domorodců jako odkud jsme, co v Číně děláme, kam se chystáme, kolik juanů je 100Kč a jestli je na Taiwanu draho. Dokonce jsme dotázáni i na výši stipendií pro zahraniční studenty.
Vykroutíme se diplomatickou odpovědí o stipendiích pro studenty na pevninské Číně. Částka vyplácená na Taiwanu by
asi místní zemědělce jen popudila – těžko bychom jim vysvětlovali, že nezahrnuje školné a výdaje za ubytování.
Jedna z žen, vracejících se z pole, nám dává právě utržený ananas. Je krásně šťavnatý, medově sladký a ještě teplý
od sluníčka. Lepší jsme snad ještě neochutnali. Mezi zvědavci je přítomen i podroušený zástupce původního
obyvatelstva, který na nás bez přestání mluví nesrozumitelným dialektem. Podle reakcí místních je zřejmě dobře,
že jsme mu nerozuměli. Asi po hodině konverzace se loučíme a vracíme se zpátky. Osm kilometrů dál po nepříliš
dobré cestě se prý má rozprostírat „hen hao wanrde difang“ (neboli bezva místo), ale na jeho prozkoumání
nám už bohužel nezbývá čas. Vracíme kola v Meimei Café a večeříme opět guotie a banánovou palačinku. Neudržíme
se a ještě si objednáme jeden Wiener Schnitzel s bramborovou kaší. Spokojeně trávíme, čteme si emaily a píšeme deník.
Středa 14.7. Přesouváme se do Menghai 勐海
Protože nás Jinghong nijak zvlášť neohromil, spíš naopak, rozhodujeme se pro cestu hlouběji do nitra Xishuangbanna,
v našem případě do městečka Menghai. Dopoledne tedy balíme, pro jistotu v předprodeji kupujeme zpáteční jízdenku
do Kunmingu (opět radši volíme luxusnější variantu za 170 juanů) a před odjezdem poobědváme vynikající ťiaocky
(knedlíčky vařené ve vodě) a paocky (1 porce za neuvěřitelné 2 juany!). Po 13. hodině odjíždíme z Jinghongu.
Cesta do Menghai je rychlá, rovná a hlavně s krásnými výhledy na čajová pole a zelenající vršky. Krajina je
mírně zvlněná a při pohledu na úhledná políčka si ji pro sebe nazveme čínské Švýcarsko. V kopcích jsou v
pravidelných řádcích vysazeny čajovníky, na hřebeni se čas od času tyčí osamocený strom, pod ním se rozprostírají
rýžoviště a zelenohnědá jezírka. Nádhera. Jak se ale blíže k samotnému městu, výhled se překvapivě zhoršuje,
ale i tak je to oproti Jinghongu výrazný posun k lepšímu. I tamní hotel je asi desetkrát hezčí a čistší
(a to stál jen 60 juanů). Odpoledne jdeme prozkoumat město a okolí, ve vzdálenosti asi pět kilometrů
zahlédneme zlatavé špičky tří pagod – vytyčíme si je jako cíl zítřejší výpravy. Vydáváme se na opačnou
stranu města a podnikáme asi dvouhodinový výlet do čajových polí. Cesta však nečekaně skončí pod výstupem
na vrchol. Město má být podle průvodce vyhlášeným výrobcem čaje Puer, ale paradoxně zde nenacházíme ani
jeden obchod s čajem... Večeříme naproti v muslimské jídelně tažené nudle na způsob podávaný v hlavním městě
severozápadní provincie Gansu, Lanzhou. Pokrm si každý dochucuje sám, na výběr je asi 5 druhů chilli.
Každá miska vyjde na pouhé 2 juany a stejně tak levná je i porce ťiaocek.
Čtvrtek 15. 7.
Na radu recepční v hotelu si půjčujeme kolo v květinářství naproti autobusovému nádraží. Mají k naší hrůze ale
pouze TANDEM! První pokus jej ovládnout skončí naprostým fiaskem, duše jsou totiž úplně prázdné a sedačky
ukrutně nízko. Poté, co se všichni přihlížející zvědavci dostatečně pobavili pohledem na naši krasojízdu,
dostává se kolu potřebné péče a na 2. pokus se už jede mnohem líp. Zadní řetěz kola je ale natolik mizerný,
že je lepší, když radši vůbec nešlapu. A tak Honza chudák šlape a já se kochám. Beztak jdeme půl cesty pěšky.
Navštívíme dvě pagody s chrámky, jeden větší a živější chrám, kde se nám dostane náležité pozornosti a
přednášku k nám pronese představený tohoto stánku. Poté, co nám na památku věnuje umělohmotný korálkový
náramek s reliéfem lebek, přiměje nás nenuceně, abychom vhodili do pokladničky částku, která nás má do
budoucna ochránit před všemi protivenstvími. Před deštěm se uchylujeme v restauraci u silnice, sníme tři
talíře pokrmu pro vegetariány, nápadně připomínajícího různé druhy listí a pak projdeme za nedalekou vesnici.
Cestou nazpět se zastavíme u většího chrámu, kde je sice zavřeno, ale neustále nás tam okukují a pronásledují
mladí mníšci a děti z vesnice. Když je vyfotíme a předvedeme jim jízdu na velocipédu, zdají se být s naší
návštěvou spokojeni. Večeříme znovu lanzhouské široké nudle a ťiaocky. Prodavač v klenotnictví dnes nasadil
dvojnásobné ceny oproti včerejšku. Má smůlu, protože si vyhlédnutý stříbrný náramek u něj rozhodně nekoupíme.
Jsme spálení od slunce a rudí jak rajčata. Honza po dopití piva Mekong, které nám na požádání vychladili
krámku vedle hotelu, usíná hlubokým spánkem.
Pátek 16.7.(Menghai – Jinghong - Kunming)
Dopoledne pospáváme. Sbalíme a vydáme se na autobusové nádraží. Po návratu do Jinghongu se na oběd stavíme
zase v nedaleké vynikající vývařovně knedlíčků ťiao-c‘. Objednáváme si 2 porce ťiaocek a dvě paocek. Při
jídle pozorujeme skupinu skořápkářů na chodníku před jídelnou. Je to asi šestičlenný gang, který začne
zuřivě hrát vždy, když se přiblíží nějaká oběť. Zbytek dne až do odjezdu autobusu v 18h strávíme na nádraží
studiem průvodců. Přistavený autobus je zase luxusní. Dědulové uvnitř ale okázale nahlas zívají a jeden
z nich neustále zvrací a pak ještě ke všemu chrápe. Asi v půlnoci do toho přistoupí brebentící paní, která
hlasitou konverzací permanentně budí celý autobus.