Zhongdian (中甸) je malé město 198km od Lijiangu v severozápadním Yunnanu, kde se už velmi zřetelně projevuje vliv tibetské kultury. V nadmořské výšce 3200 m.n.m bývá docela chladno i v létě. V blízkém okolí je známý a rozlehlý klášter, vybudovaný před více než 300 lety. Uprostřed starého města se tyčí několikametrový pozlacený modlitební mlýn. Staré město má být v průběhu let přeměněno (zrekonstruováno) na obdobu historického centra Lijiangu.
Pátek 23.7. - pokračování
Cestou autobus poskakuje na hrbolech. Pozorujeme jaky, volně pasoucí se prasata, tibetská stavení a
statečné západní turisty zdolávající trasu na kole. V Zhongdianu se ubytujeme v Dragon's Cloud hostelu za 40Y.
Jsou tu zcela nové dřevem obložené sprchy. Pereme. Večer procházíme starým městem až na kopec.
Rodinná atmosféra v baru je narušena až příchodem 40 mladých hulákajících Číňanů.
Raději se vzdalujeme...
Sobota 24.7.
Kolem 11. hodiny se vydáme pěšky k buddhistickému klášteru Songzanlin Si (松赞林寺),
který je vzdálen asi hodinu cesty za městem. V roce 1959 byl prý klášter
značně poškozen vojsky Čínské lidově-osvobozenecké armády a veřejnosti
byl zpřístupněn až v roce 1981. Cestou procházíme tržištěm,
potkáváme mladé mnichy, kteří se na ulici měří a váží. Nedaleko je obchod s jačím masem. Cesta k chrámu
se vine krásnými žluto-fialovými horskými loukami, lemují ji rozlehlé tibetské domy. Chrám je impozantní.
Stojí na kopci uprostřed terasovitě uspořádaného městečka, kde v bílých domcích téměř arabského stylu bydlí hlavně mniši
- má jich tu být až 600.
Vstoupíme do komplexu za 10Y a procházíme množství roztroušených chrámků. Obvykle v nich hlídkuje jeden mnich,
který se zároveň modlí. Hned první z nich se zdá být vytrvalým čtením modlitebních textů lehce vyčerpán.
Monotónní odříkávání tak často přechází v zívání a podřimování. Na největší z chrámů se dá vylézt a ze střechy shlížet
na okolí pod klášterem. Na střeše proti modrému nebi zlatě svítí modlitební válce a ve větru cinkají zvonky.
Na vedlejší střeše se odehrává jakýsi obřad. Kolem létají hejna černých vran a jeden z mnichů na protější
střeše je napodobuje máváním rukou. Na střeše potkáváme německé kamarády Alex a Jürgena. Honza pak privilegovaně vstupuje
do jakési černé kuchyně, kam je ženám vstup zakázán. V dalším ze zastrčených chrámků nás pak pořád komandují
dva mladí mníškové. Kudy jít, kudy zas nejít. Do města se vracíme autobusem číslo 3. Jana od mladé usměvavé
Tibeťanky dostává z ničeho nic květinu. Vracíme se do hostelu. Začíná vytrvale pršet. Hlavní část večera
trávíme na internetu a vypalováním fotek.
