Yading je přírodní rezervace na hranicích provincií Yunnan a Sichuan rozprostírající se kolem tří posvátných tibetských hor (každá má přibližně 6000 m.n.m.). Kolem jedné z nich se chodí tradiční tibetská buddhistická kóra (svatý modlitební okruh). Do parku zavítá jen málo cizinců. Určitě tu však narazíte hned na několik autobusů s čínskými turisty převážně z Pekingu. Všechny lze hravě setřást výpravou mimo hlavní trasu. Turistickým ruchem se zde živí mnoho místních koňáků. Vodí koně pohodlným turistům, kteří potřebují uvidět z parku co nejvíc v nejkratším čase - často jen v průběhu několika hodin, než je jejich autokar zase převeze do další zajímavé destinace. Na cestě do parku leží i docela hezké městečko Daocheng. Celá oblast je poměrně obtížně dostupná. Je to dlouhá cesta po úzkých silicích přes vysoce položené průsmyky (až necelých 5000 m. n.m.).
Čtvrtek 29.7. (Z Zhongdianu do Xiangchengu a dál do Daochengu)
Vstáváme ještě za tmy a před sedmou hodinou nasedáme do taxíku a jedeme na nádraží - městské autobusy takhle
brzy ještě nejezdí. V autobusu potkáváme jednu Číňanku která jela s námi už z Deqinu. Halasně si prosazuje sedět
u okýnka a komanduje svou sousedku i všechny okolo. Jede celkem 9(!) cizinců. Zřejmě se chystají na
jezdecké závody v Litangu. Proto na místní moc sedadel nezbývá. Před odjezdem musí zdejší honák opustit autobus -
už si totiž není kam sednout. Neměl ani lístek a dělal jakoby nic. O pár kilometrů dál nás ale dohání v taxíku a bez problému
se ještě se dvěma ženami usadí uvnitř na zavazadlech. Cesta probíhá zdárně. Občas ji zpestří náhlé zapnutí rádia
na plné pecky a hlasitý tibetský popěvek. Všichni sebou pokaždé trhneme a pak se celý autobus rozburácí smíchem.
Řidič ale nehodlá ubrat na hlasitosti a tak se tahle historka opakuje asi třikrát. Stavíme na oběd za 20
juanů.
Dáváme si dobré vepřové s paprikami a tibetské bramborové proužky smažené
v hluboké vrstvě oleje. Po 16-té hodině přijíždíme do Xiangchengu.
Vrháme se k pokladně, ale tam nám sdělují, že autobus do Daochengu právě odjel. Další jede zítra ve stejnou dobu.
Jsme na tom stejně jako další tři čínští turisté včetně naší staré známé z Deqinu. A tak si společně pronajímáme auto.
Za tři hodiny jízdy si taxikář po smlouvání nechá od každého zaplatit 55 juanů. Cestou příšerným troubením zdraví každého
známého nebo horečně předjíždí vše, co se hýbe. Míjíme nádherné pastviny se žlutými a fialovými květy a
pasoucími se jaky. Za Sangdui (28 km od cíle) se krajina proměňuje a v údolí se zdvihají mohutné kamenné domy
ve tvaru lichoběžníku (bokorysu, upřesňuje Honza). Když zastavíme, stoupnou si k autu dvě mladé Tibeťanky a zvědavě
nás okukují na vzdálenost asi 10cm. V Daochengu se na radu spolucestujícího z
provincie Yunnan ubytujeme v penzionu
v tibetském stylu. Uvítá nás s úsměvem vytáhlá, asi dvoumetrová paní s tvářemi
opálenými úplně dočerna.
Je moc úslužná a hned se nám vrhá po baťozích. Odmítneme s díky a rozpaky. Číňané si ale žádné úsluhy ujít nenechají
a baťohy ochotně podávají k odnesení.
Nocujeme ve třetím patře v malinkém pokojíku na vyřezávaných barevných postelích. Nad námi se pod střechou suší
maso. Honza se dědečka, který obývá byt v patře pod námi, optá na možnost zakoupení klobás. Dědeček
se rozesměje a rozhodně vrtí hlavou, takže nemáme zas nic. Jdeme do města
na večeři. Do 20:15 nejde elektřina a v kuchyni vaří skoro naslepo. Jíme sichuanskou
kuchyni,
hlavně chody objednané našimi třemi čínskými spolucestujícími. Kupodivu i
nenáviděné sójové tou-fu s hovězím je delikatesní.
A vše ještě korunuje pálivý lilek. Útrata za 5 lidí činí 61 juanů, což naše spolucestující, Číňanka Huan Jie
(alias semetrika), číšnici rozmluví s tím, že se nám to špatně rozpočítává. A autoritativně tak se cenu zaokrouhlí na 60
juanů.
Obsluha neprotestuje.
Pátek 30.7. (Z Daochengu do Yadingu)
V 7h pro nás přijíždí taxík a za 50 juanů na osobu nás odváží do parku vzdáleného 3 hodiny. Asi 30 km od vchodu
je vstupní brána, kde se platí 128 juanů vstupné (Jana konečně uplatní taiwanský studijní průkaz a má to za 68Y).
Pak nám vezmou otisk palce, dostaneme mini VCD s informacemi o parku a jedeme dál. Ve vesnici nás řidič
zavede ke spřátelené tibetské rodině na oběd. Ochutnáme i tradovaný čaj s jačím máslem, ale nezvyklá slaná
chuť nás definitivně odradí (bojujeme s nutkáním zvracet). Ani jídlo není to pravé. Vyhneme se sušenému skopovému
osmaženému v tuně oleje a soustředíme se hlavně na rýži a zeleninu. Hovězí taky ještě ujde. Řidič nám pak
nabízí tibetský sýr - je kyselý jak šťovík a tak si přestáváme o tibetské kuchyni dělat iluze. Jediným dezinfekčním
prostředkem v domácnosti jsou začouzená kamna a z nich se linoucí kouř. Obhlížíme stavení i střechu a pak sjíždíme do parku.
Asi po půl hodině chůze přicházíme k prvnímu stanovišti. U průzračně čistého potoka se na zelených paloucích
idylicky pasou koně. A vše dokreslují pestré modlitební praporky vlající mezi bílými kamennými pagodami.
Podnikneme výlet do přilehlého kláštera - ruin - a k nedalekému jezeru pod
posvátnou horou Guanyin. Pak pokračujeme
po dlážděné cestě k druhému stanovému táboru. Uprostřed cesty se strhne pěkný liják a díky bundám a pláštěnkám nám
promoknou jen kalhoty. Po příchodu do hlavního stanu ale zjišťujeme, že správce
tábora zrovna někde spí. Není rozdělaný oheň,
natož aby byla nějaká horká voda na čaj. Jeden z místních koňáků na nás zuřivě gestikuluje cosi s jídlem. Kýváme, že večeři si za chvíli
dáme. Ukáže se ale, že chce naše sušenky. A to celé. Honza mu pak naši zítřejší snídani musí doslova vyrvat.
Asi po půl hodině vedení vstává, ale tepla se dočkáme asi až za 2 hodiny. Jdeme se proto raději projít. Pod tábořištěm
jsou krásné pastviny s výhledem na tři svaté hory. Všechny navečer vykouknou z mraků - aspoň nějaká odměna.
Vracíme se do stanů, kde si obsluhující personál uspořádal diskotéku s tibetskou pop-music
přehrávanou z DVD. Večeře nikde.
Nakonec se přece jen najíme a u čoudícího ohně usušíme i oblečení. Kouř je ale tak štiplavý, že v jednu chvíli
vyžene ven ze stanu polovinu osazenstva. Ptáme se na možnost vykonání posvátného
okruhu s koňmi. Hlavní správce kroutí hlavou,
ale odkáže nás na jednoho Číňana, který má stejné plány. Předběžně se domluvíme na ráno. Latrínám se vyhýbáme obloukem,
všichni si raději odbíhají do širokého okolí. Pokrývky ve stanu jsou docela provlhlé. Navíc se v našem příbytku strhne
bitva o postele, přestože jde o jeden mezi deseti stany. Asi zapracuje čínská
kolektivnost - být sám ve stanu je tady hrozná představa...
Sobota 31.7. Kóra
Počasí ráno vypadá nadějně. A tak se vydáme se spřáteleným Číňanem, jedním průvodcem a dvěma koňmi
nesoucími zavazadla na
svatý okruh. Zpočátku je cesta údolím rovná a příjemná. Asi po hodině a půl ale koňák zmíní, že mu není dobře a jestli
nemáme nějaké léky. Pak asi na půl hodiny vypoví poslušnost jeden z koňů a žene si to dolů k louce. Začínáme stoupat.
Sice jen trochu, ale ztěžka. Nadmořská výška se začíná projevovat na nedostatku kyslíku a celkové malátnosti.
Hlavně Jana se plouží obzvlášť pomalu. Honzu pobolívá hlava. Vystoupíme do sedla a mužská část výpravy volí horní cestu
(o hodinu delší) kolem Jezera pěti barev. Jana s průvodcem a koňmi jdou po volnější a kratší cestě podél Mléčného jezera.
Asi hodinová pauza při čekání na druhou část výpravy zlepší Janinu aklimatizaci a pak už se jde o dost líp. Vystoupíme
do dalšího sedýlka a pak klesáme na palouky ke Smaragdovému jezeru a dál až k první salaši. Uvnitř poobědváme a pokračujeme.
Začne pršet. Sklesáme do průsmyku asi 400 m a začneme opět stoupat do druhého sedla. Na chvilku vykoukne sluníčko
a trochu se usušíme. Dobudeme průsmyk a klesáme asi 800m. Kousek od konce trasy se strhne bouřka s kroupami a Honza
s konečnou platností zjistí, že jeho bunda vydávaná za vodonepropustnou je padělek. Stejnou zkušenost učiní náš
spolucestující Číňan - námi přezdívaný pekingský intelektuál. Po sklesání ke klášteru opět drze vykoukne sluníčko na blankytně modré obloze.
Po deseti hodinách chůze zjišťujeme, že nejkrásnější výhled na svatý vrchol je z výchozího místa. Navíc se nad údolím rozprostře
nádherná duha. Vzhledem k mizerné úrovni ubytování opouštíme s Číňanem park a jdeme dolů do vesnice. Tam hodláme přespat
ve zdánlivě nejlepším hotelu, kde nám za 50Y na osobu nabízejí horkou vodu. Ukáže se, že tím mysleli vodu v termosce
- sprchy zde neexistují. Unavenou Janu to rozzlobí natolik, že laxní zaměstnankyni vynadá, jak si to představuje.
Na našem patře není voda zavedená vůbec a záchody není čím spláchnout. Povlečení se buď nevyměňuje, nebo ho není jak
důkladně vyprat. Klíč od pokoje nedostaneme a k večeři si v provizorní kuchyni - přístavku - můžeme dát maximálně nudle.
Aspoň, že nám jeden z místních dojede do obchodu pro kolu. Už toho na nás bylo moc. Jsme zmožení, hladoví, žízniví a promoklí.
Zachumláme se do dvou dek a snažíme se všechno rychle zaspat.
Neděle 1.8. Přesun do Daochengu
Vstáváme, balíme, přesunujeme se na parkoviště před park, kde obvykle čekají taxíky. První skupina odjíždí až ve tři odpoledne,
takže nám nezbývá než čekat. U potoka si vaříme instantní nudle. Odpoledne konečně odjíždíme v autě se dvěma zvědavými Pekiňankami.
Ubytujeme se opět v našem oblíbeném tibetském penzionu. Večeříme jak jinak než v sichuanské restauraci. Strašně se přejíme
bůčku na cibulce, smažených brambor a lilku.
Pondělí 2.8. Kolem Daochengu
Ráno věšíme vyprané prádlo a až kolem poledne se nám podaří vypravit se na výlet. Nejdřív se ale posilníme pozdní snídaní
v paockárně - jídelně s napařovanými plněnými knedlíčky. Vycházíme z města a po zelených vrcholcích pak ujdeme asi pět kilometrů. Sluneční paprsky střídá krátký déšť.
Po třetí scházíme z kopců k pagodě za městem. Strhne se pořádný liják. Promoklí se vracíme do hostelu.
Převlékneme se a jedeme se
zahřát do horkých pramenů 5 kilometrů za Daochengem. V lázních se soukromým bazénkem v každé místnosti na dvorku trávíme asi
hodinu a půl. Řidič nás pak veze nazpět do naší oblíbené sichuanské restaurace. Celodenní lenošení dovršuje vynikající pálivý
guláš pro dva za 18 juanů.
Úterý 3.8. Kolem Daochengu 2
Pokračuje ospalé nicnedělání a potulování se v okolí městečka. Den začíná tradičně až obědem v paockárně. Pak se podle plánu vydáváme
znovu do kopců za městem a to s prostým cílem unavit se, zmoknout, trochu promrznout a pak sejít přímo do údolí k lázním a spravit
si náladu nádherně horkou koupelí. Tak se i stane - z kopců nás totiž vyžene hromobití. V lázeňském domu je nám úslužným majitelem
nabídnut čaj s jačím máslem a mlékem. Tentokrát se ale naštěstí pít docela dá, takže své misky vypijeme do dna. Dosyta se vykoupáme.
K večeři si ve stále stejném podniku dopřáváme nasekanou kotletu na česneku. V podvečer konečně uspějeme s koupí jízdenek na
autobusovém nádraží. Před spaním balíme.