Údolí valících se mraků
| << předchozí | Den 5. Středa 26.11. |
následující >> |
*Termín hot sprint není náš výmysl ani chybná záměna s předpokládaným výrazem hot spring - objevili jsme ho na oficiální mapě parku, kterou jsme na důkaz i vyfotili.
Po úterním odpočinku na nás dnes čeká čtrnáctikilometrový sestup do údolí k horkým pramenům. Převýšení je opět něco kolem 1200 výškových metrů, ale díky velmi pozvolnému klesání o něm skoro nevíme. Vstáváme kolem sedmé hodiny, abychom stihli vyrazit před devátou. Cesta vede po úbočí hor vyšlapanou pěšinou a každých pět set metrů ji odměřují dřevěné kilometrovníky zasazené v zemi a ukazující, jak velkou část cesty už máme za sebou a jak daleko nám ještě zbývá k cíli.
.
Asi po čtyřech kilometrech narážíme na obrovité stromy z rozlehlou korunou, jejichž kmeny dosahují v průměru několika metrů. Prý jde o obří túje, které v parku začali těžit Japonci v období okupace Taiwanu mezi lety 1895 a 1945. Kvůli těžbě dřeva byl park podroben přísnému dohledu japonských správců, kteří dokonce omezili i pohyb původních obyvatel v oblasti.
O kousek níž narážíme na skupinu dělníků - údržbářů parku, odpočívajících při svačině podél cesty. Naše expedice v nich vzbudila nečekaný zájem a dali se s námi do družného rozhovoru. Čest výpravy zachraňovali Honza B. s Karolínou, kteří i přes silný vliv taiwanštiny v mluvě horalů vyrozuměli základní dotazy a udržovali plynulou konverzaci, i když se stejně ponejvíc odehrávala s pomocí rukou a nohou. Bylo to k nevíře, ale jeden obzvlášť droboučký dělník nám zuřivou gestikulací popisoval, jak před pár lety někde v parku skolil vlastní rukou statného medvěda, odnesl ho na zádech do údolí a tam ho vítězoslavně snědl. Tvářili jsme se celou dobu naprosto důvěřivě, ale dost jsme pak o jeho výkonu zapochybovali. Spíš mu notně zamotala hlavu dlouholetá konzumace betelu, od kterého měl úplně černá ústa. Nebo jen měl víc štěstí než rozumu...
Po druhé hodině odpoledne jsme se blížili k závěru dnešního putování, podhorskému městečku Dongpu. Svahy pod kopci lemovaly čajové plantáže. Jedním z prvních domů pod horami byla čajovna, kde nás už netrpělivě očekával její majitel, asi sedmdesátiletý důchodce, který nás hned, jakmile jsme usedli ke stolu, podrobil křížovému výslechu. Už z jeho prvních slov vyšlo najevo, že obyvatelé vesnice jsou velmi dobře informováni o tom, co se v horách děje a kdo se zrovna chystá sejít dolů, protože jeho první otázka zněla: "Jak to, že jste nepřišli už včera?" Trochu nás to zarazilo, tím spíš, že jsme minulý den nikoho v horách nepotkali, ale nakonec jsme si vzpomněli, že první den v přístřešku Guan Gao přespávali nějací nosiči, kteří nejspíš zprávu o čtyřech bílých tvářích s velkými batohy donesli následující den do vesnice. Od té doby jsme se už před zvědavými obyvateli údolí radši drželi na pozoru...
V ospalém lázeňském letovisku, které je zřejmě mimo sezónu úplně vylidněné, jsme se ubytovali v hotelu spravovaném domorodými taiwanskými obyvateli (tzv. Aboriginal Youth Activity Center - Yuan Zhumin Huodong Zhongxin 原住民活動中心), rozprostírajícím se na nejvyšším místě v celém městečku. Hotel, stejně jako všechna obdobná zařízení ve městě, se pyšnil i vlastním bazénem s horkým pramenem. Nadšeně jsme se vydali do oné místnosti prohlašované za bazén, ale rychle jsme zase vycouvali, když jsme zjistili, že slavný bazén je celý černý a umouněný. Navíc byl úplně opuštěný, což jsme brali jako výstražné znamení. Zkusili jsme tedy ještě štěstí ve venkovním bazénku, ale voda v něm byla tak vroucí, že víc než ruku jsme se do něj neodvážili ponořit. Byla to nakonec zásluha Honzy B., že jsme se ještě rádi vrátili k nevábnému vnitřnímu bazénu a to poté, co nás autoritativně ubezpečil, že nepřehlédnutelná čerň na dlaždičkách je usazenina síry z vody, která se nedá ničím vyčistit. Po tomto přesvědčivém tvrzení jsme pak v bazénu bez obav strávili i následující den.
| << předchozí | následující >> |